Na akční sérii Rambo je
pozoruhodné to, že její jednotlivé díly nejsou jednotné ani svým žánrem (ten
první byl ještě v podstatě syrovým post-vietnamským psychologickým
dramatem, zatímco jeho pokračování už najela na dráhu přímočařejší akční
řežby), ani zeměpisným určením (Rambo:
První krev se odehrával v USA ve státě Washington, Rambo II ve Vietnamu, Rambo III v Afghánistánu a Rambo: Do pekla a zpět v Myanmaru).
Děj pátého dílu s názvem Rambo:
Poslední krev je pro změnu zasazen do Arizony poblíž mexických hranic,
kde se John Rambo (tradičně Sylvester Stallone) již deset let stará na farmě o
koně spolu se zhruba sedmnáctiletou Gabrielle, jenž je pro něj jako jeho vlastní
dcera a která zde žije se svou babičkou.
Čtvrtý Rambo měl přitom velkou
výhodu v tom, že jej režíroval přímo Stallone, který z něj udělal zábavnou
akční podívanou a zároveň poctivou a důstojnou tečku za celou sérií. Přesto
jsme se po jedenácti letech dočkali dalšího dílu, jehož režie se tentokrát
bohužel ujal pouze nanejvýš průměrný řemeslník Adrian Grunberg (Moje letní prázdniny), kvůli čemuž je
výsledek o poznání více mdlý a obecně méně zdařilý než kterýkoli z jeho
předchůdců. Žánrově pak Rambo: Poslední
krev spadá do kategorie filmů o pomstě (děj je o tom, že Gabrielle odjede
do Mexika, tam se jí zmocní drogový gang, jenž obchoduje s prostitutkami,
a Rambo ji z toho musí vysekat a všechny z toho gangu zabít), přičemž
je i v rámci tohoto žánru až překvapivě obvyklý, triviální a generický
(nejvíc ze všeho připomíná nevydařená pokračování thrilleru 96 hodin).
Pokud má cenu pátému Rambovi věnovat
pozornost, tak výhradně jen kvůli Sylvesteru Stalloneovi, který se viditelně
upřímně snaží podat herecký výkon a dokáže svou machu kombinující starostlivého
a milujícího opatrovníka i drsně se tvářícího nekompromisního řezníka náležitě
prodat i ve svých třiasedmdesáti letech, a kvůli posledním přibližně dvaceti až
třiceti minutám, v nichž konečně dojde na nějakou akci. Celá předchozí
hodina a čtvrt je totiž víceméně jen dlouhou a zbytečně roztahanou expozicí,
v níž je představována plejáda nových postav, které ale v onom akčním
finále stejně vůbec nefigurují (až na jednu).
Většinu filmu tudíž zabírá drama dívky, která touží najít svého skutečného
otce a setkat se s ním (což je ale prakticky jen záminka, aby měla motivaci
vydat se do Mexika, nalezený otec totiž s pozdějším děním nemá nic společného),
načež je unesena a trpí nadrogovaná v laciných nevěstincích, což je kombinováno
s rovinou Ramba, jemuž se stále vracejí vzpomínky na Vietnam, a který, než se konečně
chopí nože a začne předělávat vlastnoručně vyhloubené podzemní chodby pod
farmou na opičí dráhu pro sadisty, ze sebe do té doby akorát sype moudra o
důležitosti rodiny a o svých pocitech, což v žádném případě nefunguje ani
dramaticky ani emocionálně, přičemž to tak pravděpodobně fungovat mělo.
Adrian Grunberg kromě toho svůj snímek prošpikoval celou řadou laciných
klišé a nedokázal mu dát potřebný náboj, a to ani v akčních sekvencích, které
jsou opravdu extrémně brutální, což může na leckoho působit jako zadostiučinění
za to čekání na ně, ale není jich mnoho a většina úmrtí v nich byla stejně
již k vidění v traileru. Největší překážkou je však děj filmu, jehož rozjezd
trvá hodně přes hodinu (což je asi tak třikrát déle, než by bylo adekvátní) a
pak skončí povážlivě rychle. Nostalgické závěrečné titulky sice trochu náladu
zvednou, spíš ale mělo zůstat jen u čtyř filmů.
Žádné komentáře:
Okomentovat