Malé doporučení. Nic si o Parazitovi předem
nezjišťujte a prostě na něj jděte do kina. Je vynikající a v mnoha
ohledech překvapivý a čím méně o něm (a o jeho ději a žánru) budete vědět
předem, tím lépe.
Se snímkem Parazit vyhrál letos jihokorejský
režisér Bong Joon-ho (Ledová archa, Okja) na festivalu v Cannes
nejprestižnější ocenění, Zlatou palmu, což je zaprvé vůbec první Zlatá palma
putující do Jižní Korey a zadruhé cena udělená po dlouhé době snímku, který je
žánrový – obvykle totiž v Cannes vyhrávají „umělečtější“ tituly. Jde o
mistrnou kombinaci thrilleru, společenské satiry a absurdní černé komedie,
která začíná hodně vtipně a pak najednou (asi v polovině) zmutuje do
napínavé a mrazivé podívané, která je místy i nečekaně brutální a drsná a kromě
toho je i myšlenkově podnětná, mnohovrstevnatá a plná metafor a symbolismu,
aniž by ovšem byť na okamžik přestala být univerzálně srozumitelnou zábavou určenou
pro nejširší publikum.
Hlavní hrdiny tvoří čtyřčlenná chudá rodina Kimových (otec, matka a syn
s dcerou, oba náctiletí), jíž se v zájmu vydělání slušných peněz
podaří postupně infiltrovat sídlo milionářské rodiny Parkových (otec, matka,
malý synek, dospívající dcera a služebná). Dělají, že se neznají, a pod falešnými
identitami se přes vlastní doporučení nechají zaměstnat v jejich
domácnosti na různých pracovních pozicích, aniž by tušili, že tím vlastně šijí
sami na sebe nebezpečnou past.
Pointa je v tom, že snímek Parazit
se od začátku odvíjí jako komedie plná groteskních prvků, představující
pohodlnou rodinku bodrých lenochů živořících na společenském dně (že jsou na
tom ještě hůř než ostatní spodina, vizuálně dokládá i jejich byt
v suterénu s okny na úrovni chodníku, po němž po večerech bloumají močící
opilci), kteří přijdou s vychytralým plánem na vlastní obohacení, načež se
v polovině filmu dostaví zvrat-šok, jenž do té doby odlehčenou komediální
náladu hýřící gagy a situačním humorem převrací do temné atmosféry maximální
nervozity a úzkosti, bohaté na momenty, které nenechají diváky vydechnout (a
humor přitom zůstává). Od té chvíle se děj filmu vyvíjí už jen výhradně
nepředvídatelnými směry, gradujícími do netušených rozměrů.
Tím, že v Parazitovi ukazuje
zázemí obou tolik odlišných rodin z opačných okrajů společenského spektra,
se režisér a scenárista Bong Joon-ho navíc vyjadřuje ke třídním rozdílům
v jihokorejské společnosti i k jejich kontrastnímu stylu života
(úžasná sekvence, v níž se jedni brodí ve splašcích, zatímco druzí
pořádají zahradní piknik). Celý snímek lze tudíž číst coby metaforu toho, jak
se protřelí chudí a naivní bohatí vzájemně vykořisťují a zneužívají (aneb kdo
je tady vlastně parazitem), jak odlišný je jejich pohled na životní standard a
jak jedni touží po lepším bytí, aby nemuseli lovit nezaheslovaný wifi signál u
stropu toalety, zatímco ti druzí žijí v mramorových palácích, najímají pro
své osmileté děti odborníky na arteterapii a chátru okázale ignorují.
To podstatné je ale hlavně to, že Parazit
je od první po poslední scénu bravurně natočený, inteligentní a konstantně
zábavný film, scenáristicky vypiplaný do posledního detailu, fantasticky
pracující s divákem (náhlé změny tónu, pozvolné budování scén a nečekané
zvraty, neustále přítomná hranice mezi tím, jestli se máte nahlas smát nebo vám
má tuhnout krev v žilách) a uspokojující jak diváky očekávající promyšlenou
intelektuální výživu, tak diváky natěšené na žánrovou zábavu, která v nich
bude ještě dlouho doznívat.
Filmařský velmistr Bong Joon-ho dosáhl Parazitem
své zdaleka nejlepší formy od Pečetě
vraha z roku 2003 a obhájil tím svou pozici jednoho
z nejpřednějších asijských filmových tvůrců současnosti. Z někoho
možná zážitek z jeho sledování vyvane o něco rychleji a leckoho asi
napadnou i nějaké výtky, ty však blednou ve stínu předností tohoto dokonale
spleteného díla, v němž do sebe všechno hladce zapadne, a u nějž
můžete mnohokrát zakusit ten čím dál vzácnější pocit z toho, že sledujete
chytrý a po všech stránkách skvostný film a vůbec netušíte, co se bude dít
v další scéně.
Žádné komentáře:
Okomentovat