Slavný astronaut Clifford McBride (Tommy Lee Jones) byl průkopníkem, jenž
se jako jeden z prvních vydal k okraji sluneční soustavy hledat mimozemské
formy života (v blíže nespecifikované blízké budoucnosti, v níž se zdařila
kolonizace Měsíce i Marsu), ale nikdy se nevrátil a byl prohlášen za mrtvého. O
čtyřicet let později se jeho syn Roy (Brad Pitt), který je též zkušeným
astronautem, dozvídá, že jeho otec by ve skutečnosti mohl být stále naživu a
nacházet se někde poblíž Neptunu, odkud se v poslední době začaly šířit
směrem k Zemi nebezpečné radioaktivní výboje. A Roy dostane za úkol
navázat s otcem kontakt (pokud žije).
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Film Ad Astra natočil a
(spolu)napsal režisér a scenárista James Gray (Noc patří nám, Ztracené město
Z), jemuž se podařilo získat na něj poměrně štědrý rozpočet, přestože jde
v podstatě o pomalý, psychologický a spíše festivalový snímek, při němž se
cestuje vesmírem (a díky tomu rozpočtu to nádherně vypadá), a nikoli o akční
sci-fi blockbuster, jenž by se snažil cílit na masové publikum – ačkoli to byla
možná představa, kterou mělo o filmu studio. Ad Astra totiž vypadá, jako by měl James Gray ambici natočit
intelektuální meditativní existenciální sci-fi o osamělosti člověka
v životě i ve vesmíru, nabízejí vizuálně opulentní a kontemplativní
záběry, ale vyměkl u toho a v domnění, že diváci jeho film nepochopí a
usnou při něm, do něj buď připsal hromadu vysvětlivek a pár akčních scén, nebo
k tomu byl natlačen někým jiným.
Základním pilířem snímku je postava Roye, který se navenek tváří nesmírně
vyrovnaně a i ve chvílích kritického ohrožení je schopen zachovat si chladnou
hlavu a stoický klid, ale přitom ho uvnitř sžírá potlačovaný smutek
z osamělosti (smrt rodičů, rozchod s přítelkyní, neschopnost navázat
jiný vztah) a trauma z odchodu otce, který ho i s jeho matkou opustil
a vydal se na svou poslední misi, když bylo Royovi šestnáct. Celý film i s jeho
chmurnou náladou a tísnivou atmosférou stojí na hrdinových psychologických
pochodech, motivacích a emočních proměnách. To všechno je přitom patrné mnohdy
už jen z prvotřídního hereckého projevu Brada Pitta a z jeho dialogů
s některými vedlejšími postavami, v jejichž odlišném přesvědčení a
jednání se Royův průběžný vývoj chytře zrcadlí.
Kromě toho je ale film na mnoha místech doprovázen i Royovým vypravěčským
komentářem a vnitřními monology, které jsou nejen brutálně doslovné a popisné,
ale navíc jsou i povážlivě banální a navíc se často věnují i těm věcem, které
už diváky musely nutně napadnout i bez nich, což je činí silně nadbytečnými,
zbytečně kompromisními a místy až otravnými.
Poněkud zbytečná je i dvojice krátkých akčních scén, z nichž jedna se
odehraje na Měsíci a druhá během pokusu o záchranu pasažérů z lodě
vysílající nouzový signál. Jejich důležitost v rámci příběhu se totiž
limitně blíží nule, stejně jako jejich provázanost s okolním děním, a
jejich účelem se zdá být především zprostředkování dramatického povyražení pro
tu část publika, která už začala při sledování filmu klimbat. K rytmizaci
vyprávění nijak nepřispívají, tu totiž již perfektně zajišťuje pravidelnost,
s níž se hlavní hrdina přesouvá do čím dál vzdálenějších končin sluneční
soustavy. Obě ty sekvence jsou navíc stylově dost odlišné od zbytku filmu,
v důsledku čehož pravděpodobně právě ony utkví v paměti většiny diváků ze
všeho nejvíc – spolu s fantastickým a dokonale vtahujícím úvodem.
I bez těchto berliček je přitom na filmu ledacos k obdivování, a to
především audiovizuálně. Velkou zásluhu na mnoha ohromujících záběrech má
kameraman Hoyte van Hoytema, jenž mimo jiné nasnímal i Interstellar, a jemuž se podařilo vystihnout prázdnotu, nekonečnost
a majestátnost vesmíru s podobně věcnou realističností, jako se to povedlo
Gravitaci, Prvnímu člověku či právě snímku Interstellar.
Skvělá je výprava filmu, věrohodně ztvárňující cestování po vesmíru včetně
komerčních letů na Měsíc i život v koloniích na jiných planetách (úžasné
exteriéry i interiéry). Naprosto bezchybné jsou i herecké výkony představitelů
některých vedlejších postav (zejména Tommy Lee Jones a Donald Sutherland
v epizodních rolích).
Ačkoli se však Ad Astra opírá i o
řadu velkých existenciálních témat, tak se většině z nich věnuje jen
okrajově a v jádru zůstává komorním psychologickým filmem o synovi, který
se vydává na pouť za svým (možná mrtvým) otcem, a musí se při tom vypořádat
především sám se sebou, s vlastními běsy a osamělostí (k níž se sami
odsoudí ti, kteří kvůli úporné realizaci svých enormních cílů obětují vše
ostatní). Není to úplně nová Vesmírná
odysea, byť po ní možná James Gray pokukoval, ale spíš o dost přízemnější a
jednodušší mužská variace Kontaktu, záměrně emocionálně utlumená a mistrně vyprávěná, leč obsahující i řadu elementů, jež nelze brát jinak než
jako ústupky realizované kvůli domnění, že její publikum nebude dostatečně
vnímavé.
Žádné komentáře:
Okomentovat