Hodinářův učeň – Recenze – 60%

Hamižný hodinář (Viktor Preiss) má sen o pokladu, jenž má údajně připadnout jako svatební dar jakémusi Urbanovi. Hodinář pak opravdu narazí na malého sirotka jménem Urban, načež se ho ujme, udělá z něj svého učně a naplánuje si, že až dospěje, tak jej ožení se svou dcerou Laurou, aby mohl domnělý poklad shrábnout. Dobrosrdečného Urbana však od narození doprovází trojice sudiček, dvě hodné (Jaroslav Plesl a Václav Neužil) a jedna zlá (Jana Plodková) – a právě ta hodináře přesvědčí, aby Urbana poslal ještě před svatbou do světa hledat speciální hodinky, které chrání svého majitele před smrtí.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Českou pohádku Hodinářův učeň natočila a napsala režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová (Zoufalci, Rozkoš) a zaplnila ji nejrůznějšími hereckými hvězdami, následkem čehož skoro všechny zásadnější postavy, včetně těch vedlejších až okrajových, hrají herci a herečky zvučných jmen. Výjimkami jsou však hlavní hrdina Urban (Michal Balcar) a jeho nastávající Laura (Dana Droppová), v jejichž případě se Jitka Rudolfová naopak rozhodla vsadit na začínající a méně okoukané tváře. Sympatický zamilovaný pár díky tomu působí na plátně svěžím dojmem, zároveň se ale přirozené herecké výkony jeho představitelů poněkud ztrácejí v konkurenci podstatně výraznějších a mnohdy i značně stylizovaných projevů jejich kolegů.

V tomto ohledu je beze sporu ze všech nejnápadnější Jana Plodková v roli zlé sudičky, která na sebe hned od své první scény strhne veškerou pozornost nejen vizuálně odpudivým vzezřením, ale i okázalým stylem herectví, založeném na záměrném přehrávání, práci s hlasem a expresivních obličejových výrazech – a je v tom vážně dobrá, až do té míry, že její kreace mohou být pro kdekoho iritující na hranici snesitelnosti. Jaroslav Plesl a Václav Neužil oproti ní zvládají být poměrně zábavní za použití méně křiklavých prostředků, na druhou stranu jsou ale komediálně velmi málo využití, přičemž zejména jejich dialogy jsou strašlivě umírněné a nedostatečně vtipné. Z hereckého hlediska tak mezi všemi kraluje Viktor Preiss coby chamtivý a sobecký despota, zatímco duo Balcar-Droppová působí v porovnání s ostatními poněkud mdle, stejně jako ústřední píseň, kterou si jejich hrdinové v průběhu filmu společně zanotují.

Příběh Hodinářova učně má celkem standardní pohádkovou kostru – hlavní hrdina je vyslán, aby splnil zdánlivě nesplnitelný úkol, během čehož naráží na různé vedlejší výzvy, zatímco jeho milá se doma trápí žalem – v tomto případě je však navíc neustále doprovázen třemi sudičkami, které ho buď navádějí správným směrem, nebo mu naopak cestu komplikují. Urban tak často prochází zkouškami, které všechny nějak souvisejí s hodinami či s časovými ultimáty (v jednu chvíli se ocitne v časové smyčce, jindy zápolí s časovým zámkem, a podobně). Ostatně využití času jako jednotícího motivu napříč celým filmem se ukazuje být hezkým a zručně realizovaným nápadem, kdy například pohybem ručiček se často znázorňuje překlenutí určitého časového úseku, sem tam je nějaký záběr naschvál zrychlen, a čas je přítomen i na soundtracku, ať už se o něm zpívá v písničce, nebo zní ve formě tikotu hodin v doprovodné hudbě.

Vcelku zdařilé je i výtvarné řešení snímku, jenž občas evokuje například rukopis Juraje Herze (jedna pasáž dokonce připomíná jeho Morgianu natolik, že by mohlo jít o záměrnou vizuální citaci), a díky němuž se daří maskovat místy vyčnívající lacinost/televiznost (do níž kupodivu nespadají nedokonalé počítačové triky – třeba zjevná umělost digitálních motýlů je spíš výhodou, neb vyzařuje určitou poetiku). Příjemná je i přítomnost netriviálních ponaučení, týkajících se zejména kritiky sobeckosti a nenasytné chtivosti (viz postava hodinářského mistra) a zbytečného strachu z lidí s fyzickými odlišnostmi (viz pasáž, v níž hrdina narazí na cirkusové obludárium).

Zároveň ale Hodinářovu učni překáží určitá vyprávěčská těžkopádnost a dějová nahodilost, přítomné ve vícero chvílích (ať už jde o jednotlivé, poněkud izolované úkoly hlavního hrdiny, identitu vlastníka kýžených hodinek či způsob, jakým Urban uschová vzkaz pro svou nastávající a jak se s ním nadále pracuje), stejně jako nadbytečná doslovnost, kdy každá řečená zásadní informace musí být následně jednou až dvakrát zopakována, aby opravdu nikomu nic podstatného neušlo.

I tak je ale Hodinářův učeň na poměry českých pohádek z nedávné doby nadprůměrnou podívanou, dost možná nejlepší od Sedmera krkavců Alice Nellis. Nesklouzává totiž zbytečně k primitivnímu pitvoření, není přeplácaný, má strukturu, která víceméně dává hlavu i patu, a jistou dějovou obvyklost, předvídatelnost a strnulost sem tam narušuje nápaditými autorskými prvky. Větší množství humoru by jistě také pomohlo, jeho nedostatek ale na druhou stranu částečně zachraňuje sympatické a atraktivní herecké obsazení. Zázrak se nekoná, leč po delší době je v kinech alespoň česká pohádka, na kterou mohou rodiče s dětmi vyrazit, aniž by se museli výsledku předem obávat.