Hamižný hodinář (Viktor Preiss) má sen o pokladu, jenž má údajně připadnout
jako svatební dar jakémusi Urbanovi. Hodinář pak opravdu narazí na malého sirotka
jménem Urban, načež se ho ujme, udělá z něj svého učně a naplánuje si, že
až dospěje, tak jej ožení se svou dcerou Laurou, aby mohl domnělý poklad
shrábnout. Dobrosrdečného Urbana však od narození doprovází trojice sudiček,
dvě hodné (Jaroslav Plesl a Václav Neužil) a jedna zlá (Jana Plodková) – a
právě ta hodináře přesvědčí, aby Urbana poslal ještě před svatbou do světa hledat
speciální hodinky, které chrání svého majitele před smrtí.
Českou pohádku Hodinářův učeň
natočila a napsala režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová (Zoufalci, Rozkoš) a zaplnila ji nejrůznějšími hereckými hvězdami, následkem
čehož skoro všechny zásadnější postavy, včetně těch vedlejších až okrajových,
hrají herci a herečky zvučných jmen. Výjimkami jsou však hlavní hrdina Urban
(Michal Balcar) a jeho nastávající Laura (Dana Droppová), v jejichž případě
se Jitka Rudolfová naopak rozhodla vsadit na začínající a méně okoukané tváře.
Sympatický zamilovaný pár díky tomu působí na plátně svěžím dojmem, zároveň se
ale přirozené herecké výkony jeho představitelů poněkud ztrácejí
v konkurenci podstatně výraznějších a mnohdy i značně stylizovaných
projevů jejich kolegů.
V tomto ohledu je beze sporu ze všech nejnápadnější Jana Plodková
v roli zlé sudičky, která na sebe hned od své první scény strhne veškerou
pozornost nejen vizuálně odpudivým vzezřením, ale i okázalým stylem herectví,
založeném na záměrném přehrávání, práci s hlasem a expresivních
obličejových výrazech – a je v tom vážně dobrá, až do té míry, že její
kreace mohou být pro kdekoho iritující na hranici snesitelnosti. Jaroslav Plesl
a Václav Neužil oproti ní zvládají být poměrně zábavní za použití méně
křiklavých prostředků, na druhou stranu jsou ale komediálně velmi málo využití,
přičemž zejména jejich dialogy jsou strašlivě umírněné a nedostatečně vtipné.
Z hereckého hlediska tak mezi všemi kraluje Viktor Preiss coby chamtivý a
sobecký despota, zatímco duo Balcar-Droppová působí v porovnání
s ostatními poněkud mdle, stejně jako ústřední píseň, kterou si jejich
hrdinové v průběhu filmu společně zanotují.
Příběh Hodinářova učně má celkem
standardní pohádkovou kostru – hlavní hrdina je vyslán, aby splnil zdánlivě
nesplnitelný úkol, během čehož naráží na různé vedlejší výzvy, zatímco jeho
milá se doma trápí žalem – v tomto případě je však navíc neustále doprovázen
třemi sudičkami, které ho buď navádějí správným směrem, nebo mu naopak cestu komplikují.
Urban tak často prochází zkouškami, které všechny nějak souvisejí s hodinami či
s časovými ultimáty (v jednu chvíli se ocitne v časové smyčce, jindy
zápolí s časovým zámkem, a podobně). Ostatně využití času jako
jednotícího motivu napříč celým filmem se ukazuje být hezkým a zručně realizovaným
nápadem, kdy například pohybem ručiček se často znázorňuje překlenutí určitého
časového úseku, sem tam je nějaký záběr naschvál zrychlen, a čas je přítomen i
na soundtracku, ať už se o něm zpívá v písničce, nebo zní ve formě tikotu
hodin v doprovodné hudbě.
Vcelku zdařilé je i výtvarné řešení snímku, jenž občas evokuje například rukopis
Juraje Herze (jedna pasáž dokonce připomíná jeho Morgianu natolik, že by mohlo jít o záměrnou vizuální citaci), a díky
němuž se daří maskovat místy vyčnívající lacinost/televiznost (do níž kupodivu
nespadají nedokonalé počítačové triky – třeba zjevná umělost digitálních motýlů
je spíš výhodou, neb vyzařuje určitou poetiku). Příjemná je i přítomnost
netriviálních ponaučení, týkajících se zejména kritiky sobeckosti a nenasytné
chtivosti (viz postava hodinářského mistra) a zbytečného strachu z lidí s fyzickými
odlišnostmi (viz pasáž, v níž hrdina narazí na cirkusové obludárium).
Zároveň ale Hodinářovu učni
překáží určitá vyprávěčská těžkopádnost a dějová nahodilost, přítomné ve vícero
chvílích (ať už jde o jednotlivé, poněkud izolované úkoly hlavního hrdiny,
identitu vlastníka kýžených hodinek či způsob, jakým Urban uschová vzkaz pro
svou nastávající a jak se s ním nadále pracuje), stejně jako nadbytečná
doslovnost, kdy každá řečená zásadní informace musí být následně jednou až
dvakrát zopakována, aby opravdu nikomu nic podstatného neušlo.
I tak je ale Hodinářův učeň na
poměry českých pohádek z nedávné doby nadprůměrnou podívanou, dost možná
nejlepší od Sedmera krkavců Alice
Nellis. Nesklouzává totiž zbytečně k primitivnímu pitvoření, není přeplácaný,
má strukturu, která víceméně dává hlavu i patu, a jistou dějovou obvyklost,
předvídatelnost a strnulost sem tam narušuje nápaditými autorskými prvky. Větší
množství humoru by jistě také pomohlo, jeho nedostatek ale na druhou stranu
částečně zachraňuje sympatické a atraktivní herecké obsazení. Zázrak se nekoná,
leč po delší době je v kinech alespoň česká pohádka, na kterou mohou
rodiče s dětmi vyrazit, aniž by se museli výsledku předem obávat.
To byla nejhroznější pohádka, kterou jsem kdy viděla.
OdpovědětVymazatVelice zdařilá pohádka.
OdpovědětVymazat