Anna – Recenze – 60%

Ve francouzském špionážním thrilleru Anna režiséra a scenáristy Luca Bessona (Leon, Pátý element) sledujeme osudy pětadvacetileté Rusky Anny (Sasha Luss), osiřelé feťačky, která si na začátku 90. let v Moskvě podala přihlášku k námořnictvu, ale nakonec o její schopnosti projevila zájem ruská tajná služba. Po roce tréninku se z Anny stává profesionální vražedkyně, maskující se za identitou supermodelky a ocitající se po pádu železné opony uprostřed střetu ruské KGB a americké CIA, které si obě udělají z Anny prakticky rukojmí, zatímco ona sama touží ze všeho nejvíc po svobodě.

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Film Anna výrazně připomíná jeden ze starších Bessonových snímků, a to konkrétně Brutální Nikitu, jejíž hlavní hrdinka sdílí s Annou ledacos – drogovou minulost, východisko v podobě druhé šance na život pod křídly vládní špionážní agentury a následně i touhu vymanit se z jejích spárů. Dokonce se Anna v úvodu filmu stejně jako Nikita nachomýtne k loupežnému přepadení, až na to, že tentokrát se místo lékárny vykrádá bankomat. Na rozdíl od Brutální Nikity se ale Anna nebere tolik vážně, je mnohem méně syrová a tím pádem i méně fyzicky intenzivní a spíš jde o naleštěnou stylizovanou podívanou s pečlivě choreografovanými akčními scénami a s důrazem na dějové zvraty, špionážní intriky a spletitou zápletku plnou léček a lstí, podobně jako v nedávném Atomic Blonde: Bez lítosti nebo v ještě nedávnější Rudé Volavce.

Zároveň je potřeba říct, že té akce je v Anně velice málo. V celém filmu dojde jen na dvě delší akční sekvence, z nichž v jedné hrdinka čelí ozbrojeným hostům luxusní restaurace (ta je velmi dobrá a tvoří ve filmu jedno z nejvýraznějších míst) a ve druhé prchá ze střeženého vládního sídla (což ve výsledku není tak efektní, jak to zní) – a to je v podstatě všechno. John Wick v sukních se tedy rozhodně nekoná (a zřejmě ani neměl) a ve skutečnosti jde takřka o konverzační film, v němž se vražedkyně Anna stává nejprve dvojitou a pak i trojitou agentkou, a protože si tím akorát stále silněji utahuje smyčku kolem krku, tak jí ve finále nezbude nic jiného než pokusit se vyzrát úplně na všechny. Její vnitřní utrpení přiživované neustálým strachem, stresem a nejistotou (v kontrastu s její neuvěřitelnou fyzickou zdatností, dokonalou chladnokrevností a neochvějným uměním přetvářky) je přitom i psychologicky podložené, ovšem ani náhodou tak důsledně jako v Brutální Nikitě.

Symptomatické pro vyznění filmu je i záměrně odosobněné herectví Sashy Luss, ztvárňující od emocí odstřižený stroj na zabíjení, jehož občasné projevování neklidu se vyznačuje obvykle jen zíráním do prázdna nebo naopak nějakou překvapivě útočnou reakcí. Jinak je ale po většinu času schválně co nejméně čitelná (aby nešlo odhalit její plány), zároveň se tím ale částečně skrývají i její motivace a další věci, včetně například sexuální orientace (má milenku i milence, akorát není jisté, které z těch vztahů jsou jen předstíranou součástí hry a kdy už jde o opravdové city). Ohledně hereckých výkonů tak působí o dost výrazněji mnozí známější herci ve vedlejších rolích, mezi nimiž s přehledem kraluje Helen Mirren jako Annina nadřízená v KGB, za zmínku však stojí i Cillian Murphy a Luke Evans.

Co ale představuje silnou stránku filmu, relativně překvapivě vzhledem k Bessonovým scenáristickým počinům v řadě posledních let, je právě scénář (potažmo děj filmu), jenž je sice do určité míry překombinovaný, ale zároveň není hloupý ani vyloženě nesmyslný, má komplikovanou vypravěčskou strukturu, která ale zároveň není nepřehledná, a jednotlivé zvraty si stupidně nepodkopávají nohy (jen sem tam příliš spoléhají na šťastné náhody). Vyprávění je založené na častém přeskakování v čase tam a zpátky a na zpětném dávkování informací, které umožňuje vidět znovu stejné scény v odlišném kontextu či jiném úhlu pohledu, což funguje i jako ozvláštňující prvek, jenž činí příběh – který by byl o dost všednější a asi i nudnější, kdyby byl vyprávěn lineárně – o poznání zábavnějším.

Ke zvolenému stylu vyprávění se však váže i jistá předvídatelnost, kdy divák má šanci u konkrétních scén vytušit nějaký podraz a předem odhadnout, že se později ukáže, že ve skutečnosti proběhly trochu jinak, přičemž ve finále filmu to už dokonce automaticky očekává a předpokládá. Zároveň se ale Luc Besson sem tam snaží vyhnout určitým žánrovým šablonám, k čemuž si dopomáhá mnohými zkratkami – například zcela přeskočí pasáž Annina výcviku u KGB a nevěnuje mu ani vteřinu (vidíme až závěrečnou zkoušku).

Na jednu stranu tak Luc Besson částečně vykrádá sám sebe, přičemž nic moc nového či svěžího rozhodně nepřináší, na stranu druhou je ale jeho Anna i tak solidním žánrovým počinem s několika silnými okamžiky, byť doopravdy zaujmout a strhnout dokáže pravděpodobně jen málokoho.