Ve francouzském špionážním thrilleru Anna režiséra
a scenáristy Luca Bessona (Leon, Pátý element) sledujeme osudy
pětadvacetileté Rusky Anny (Sasha Luss), osiřelé feťačky, která si na začátku
90. let v Moskvě podala přihlášku k námořnictvu, ale nakonec o její
schopnosti projevila zájem ruská tajná služba. Po roce tréninku se z Anny stává
profesionální vražedkyně, maskující se za identitou supermodelky a ocitající se
po pádu železné opony uprostřed střetu ruské KGB a americké CIA, které si obě
udělají z Anny prakticky rukojmí, zatímco ona sama touží ze všeho nejvíc
po svobodě.
Film Anna výrazně připomíná jeden
ze starších Bessonových snímků, a to konkrétně Brutální Nikitu, jejíž hlavní hrdinka sdílí s Annou ledacos –
drogovou minulost, východisko v podobě druhé šance na život pod křídly
vládní špionážní agentury a následně i touhu vymanit se z jejích spárů.
Dokonce se Anna v úvodu filmu stejně jako Nikita nachomýtne k loupežnému
přepadení, až na to, že tentokrát se místo lékárny vykrádá bankomat. Na rozdíl
od Brutální Nikity se ale Anna nebere tolik vážně, je mnohem méně
syrová a tím pádem i méně fyzicky intenzivní a spíš jde o naleštěnou stylizovanou
podívanou s pečlivě choreografovanými akčními scénami a s důrazem na
dějové zvraty, špionážní intriky a spletitou zápletku plnou léček a lstí,
podobně jako v nedávném Atomic Blonde: Bez lítosti nebo v ještě nedávnější Rudé Volavce.
Zároveň je potřeba říct, že té akce je v Anně velice málo. V celém filmu dojde jen na dvě delší akční
sekvence, z nichž v jedné hrdinka čelí ozbrojeným hostům luxusní
restaurace (ta je velmi dobrá a tvoří ve filmu jedno z nejvýraznějších míst)
a ve druhé prchá ze střeženého vládního sídla (což ve výsledku není tak
efektní, jak to zní) – a to je v podstatě všechno. John Wick v sukních se tedy rozhodně nekoná (a zřejmě ani
neměl) a ve skutečnosti jde takřka o konverzační film, v němž se
vražedkyně Anna stává nejprve dvojitou a pak i trojitou agentkou, a protože si
tím akorát stále silněji utahuje smyčku kolem krku, tak jí ve finále nezbude
nic jiného než pokusit se vyzrát úplně na všechny. Její vnitřní utrpení přiživované
neustálým strachem, stresem a nejistotou (v kontrastu s její neuvěřitelnou
fyzickou zdatností, dokonalou chladnokrevností a neochvějným uměním přetvářky)
je přitom i psychologicky podložené, ovšem ani náhodou tak důsledně jako v Brutální Nikitě.
Symptomatické pro vyznění filmu je i záměrně odosobněné herectví Sashy
Luss, ztvárňující od emocí odstřižený stroj na zabíjení, jehož občasné
projevování neklidu se vyznačuje obvykle jen zíráním do prázdna nebo naopak nějakou
překvapivě útočnou reakcí. Jinak je ale po většinu času schválně co nejméně
čitelná (aby nešlo odhalit její plány), zároveň se tím ale částečně skrývají i
její motivace a další věci, včetně například sexuální orientace (má milenku i
milence, akorát není jisté, které z těch vztahů jsou jen předstíranou součástí
hry a kdy už jde o opravdové city). Ohledně hereckých výkonů tak působí o dost
výrazněji mnozí známější herci ve vedlejších rolích, mezi nimiž s přehledem
kraluje Helen Mirren jako Annina nadřízená v KGB, za zmínku však stojí i
Cillian Murphy a Luke Evans.
Co ale představuje silnou stránku filmu, relativně překvapivě vzhledem k Bessonovým
scenáristickým počinům v řadě posledních let, je právě scénář (potažmo děj
filmu), jenž je sice do určité míry překombinovaný, ale zároveň není hloupý ani
vyloženě nesmyslný, má komplikovanou vypravěčskou strukturu, která ale zároveň
není nepřehledná, a jednotlivé zvraty si stupidně nepodkopávají nohy (jen sem
tam příliš spoléhají na šťastné náhody). Vyprávění je založené na častém
přeskakování v čase tam a zpátky a na zpětném dávkování informací, které
umožňuje vidět znovu stejné scény v odlišném kontextu či jiném úhlu pohledu,
což funguje i jako ozvláštňující prvek, jenž činí příběh – který by byl o
dost všednější a asi i nudnější, kdyby byl vyprávěn lineárně – o poznání
zábavnějším.
Ke zvolenému stylu vyprávění se však váže i jistá předvídatelnost, kdy
divák má šanci u konkrétních scén vytušit nějaký podraz a předem odhadnout, že
se později ukáže, že ve skutečnosti proběhly trochu jinak, přičemž ve finále
filmu to už dokonce automaticky očekává a předpokládá. Zároveň se ale Luc
Besson sem tam snaží vyhnout určitým žánrovým šablonám, k čemuž si
dopomáhá mnohými zkratkami – například zcela přeskočí pasáž Annina výcviku u
KGB a nevěnuje mu ani vteřinu (vidíme až závěrečnou zkoušku).
Na jednu stranu tak Luc Besson částečně vykrádá sám sebe, přičemž nic moc
nového či svěžího rozhodně nepřináší, na stranu druhou je ale jeho Anna i tak solidním žánrovým počinem s několika
silnými okamžiky, byť doopravdy zaujmout a strhnout dokáže pravděpodobně jen
málokoho.
Žádné komentáře:
Okomentovat