Slunovrat je druhým filmem talentovaného amerického
režiséra a scenáristy Ariho Astera, jenž debutoval loni se snímkem Děsivé dědictví. A stejně jako u Děsivého dědictví i zde platí, že ačkoli je Slunovrat propagován jako horor, tak jde mnohem víc o
psychothriller s hororovými prvky než vyloženě o horor. Především v něm
není nic nadpřirozeného a také v něm kupodivu téměř není tma, obvyklý
prostředek, jenž horory využívají k budování strachu. Dojde sice na pár
scén obsahujících brutální násilí či zmrzačená těla a na dvě mírné lekačky, nicméně
pokud na Slunovrat vyrazí do kina
nějací hororoví fanoušci v očekávání čehokoli podobného Annabelle 3 nebo V zajetí démonů 2, zůstanou jejich očekávání nenaplněna. Navíc
je film vzhledem ke svému loudavému tempu vyprávění a relativní divácké
náročnosti pravděpodobně ani nebude bavit a nanejvýš je jen párkrát zaskočí občasným
vizuálně explicitním krvavým výjevem.
Pozoruhodné je, že Ari Aster natočil Slunovrat
jako reakci na emocionální trauma, které v něm zanechal rozchod po tříletém
vztahu, a své bolestné pocity ve filmu vtiskl mladé hlavní hrdince jménem Dani
(Florence Pugh), jejíž vztah s partnerem Christianem (Jack Reynor) se
zřetelně hroutí. Děsivé dědictví zase
vzniklo na základě Asterova prožívání zármutku ze ztráty, což ostatně prosáklo
i do Slunovratu – Dani je totiž hned
na začátku postižena rodinnou tragédií, s níž se po celý zbytek filmu
snaží vyrovnat. Slunovrat tudíž opět vypráví
hodně o truchlení, traumatech i o rozpadajících se vztazích (rodinných, partnerských
i kamarádských), zároveň je ale i hodně o drogách, antropologii, pohanských
rituálech, runové symbolice a kultickém folkloru.
Většina příběhu se odehrává kdesi na švédském venkově, kde slunce skoro nezapadá,
a kam se Dani s Christianem a s jeho třemi spolužáky vydávají na
studijní pobyt, aby zde strávili několik dní v sevřené skandinávské komunitě
a mohli ji pozorovat při vykonávání tradičních slunovratových obřadů na
přivítání léta, požehnání úrody a vyjádření díků za dosavadní hojnost. A
pochopitelně se to ošklivě zvrtne daleko za hranici toho, co se může šokovaným
Američanům běžně přihodit při seznamování s cizí kulturou.
Z různých směrů zaznívá, že Slunovrat
představuje něco ojedinělého, co tu ještě nikdy k vidění nebylo. Přitom ale
snímek v lecčem až nápadně připomíná Rituál
Robina Hardyho z roku 1973, v němž byl hlavní hrdina též konfrontován
s tradicemi venkovského pohanského kultu. Z nedávnější tvorby nelze
nevzpomenout třeba na snímek Apostle
Garetha Evanse, jenž měl premiéru loni na Netflixu, a jehož hrdina se pro změnu
snažil před spáry podobného kultu zachránit vlastní sestru. Asterův přístup k exploataci
násilí, halucinogennímu surrealismu a budování divácké nejistoty a drásavého očekávání
nejhoršího může evokovat některé starší filmy Davida Cronenberga či Rosemary má děťátko od Romana Polanského.
Vztahy mezi postavami zas upomínají na nejrůznější vztahová dramata, své místo
tu má ale i černý humor a zlehčující komediální prvky (ty obstarává zejména komická
postava Willa Poultera). Ostatně každý z pěti hrdinů má v ději určitý
význam a většina z nich zastává navíc i symbolickou funkci.
Režie Ariho Astera je každopádně skvělá. Fantasticky vede herce (zejména
Florence Pugh je v hlavní roli výtečná) a zručně pracuje na znejišťující
atmosféře a na vykreslení výtvarně působivého prostředí řídícího se bizarními pravidly
a zvyky. Každou scénu (a skoro i každý záběr) realizuje nápaditě a se
sebevědomou precizností, kdy přesně ví, kde použít výrazný střih, kde naopak nechat
kameru (naprosto strhující, mimochodem) raději plíživým tempem rozkrývat jednotlivé
lokace, a kde si dovolit strávit na nějakém záběru delší časový úsek, aniž by
jej tím pouze uměle natahoval. Potud super.
Na druhou stranu se Ari Aster rozhodl ve svém stylu vyprávění zdůraznit určitou
narativní strategii, která vyznívá místy až otravně, a bylo by lepší, kdyby tak
výrazná nebyla. Onou strategií je „foreshadowing“, tedy vytváření určitých
předzvěstí, jež dopředu naznačují vývoj budoucích událostí. Ari Aster toto hojně
využíval už v Děsivém dědictví –
např. když jedna z jeho hrdinek stříhala zvířátkům hlavičky, což fungovalo
jako předzvěst následného zvratu. Pointa je v tom, že ty náznaky by měly
být dostatečně jemné na to, aby divákovi došly spíš až zpětně a zbytečně tak nevyzrazovaly,
co se bude dít dál. No a ve Slunovratu
je takových předzvěstí bohužel hodně a většina z nich je strašlivě
doslovná.
Film kvůli tomu nemá šanci příliš šokovat, napínat či překvapit, protože na
sebe všechny ty rituální podivnosti, k nimž v jeho průběhu dojde,
vyzradí předem. Zmíněná svérázná komunita je divná už od prvního pohledu
a film záměrně a neustále vytváří v divákovi silné očekávání, že se stane
něco strašlivého, nějaká pomatená šílenost či brutální zvrácenost. A jistě takové
věci nakonec nastanou, leč film jejich obsah obvykle vyzradí dřív, než k nim
reálně dojde. Některé z těch rituálů jsou např. návodně nakresleny na
zdech budov, jiné jsou vyšité do prostěradel, o jiných se jen v náznacích mluví
– a vzhledem k onomu šponování očekávání nějakých hrůz či perverzností není
důvod se domnívat, že by k nim nakonec nedošlo.
Ve skutečnosti je ve filmu těch zvrhlých rituálů a morbidních scén ještě
docela málo, nemají moc kam gradovat, místy se dokonce až překvapivě drží
zpátky a jejich efekt je navíc výrazně tlumen tím, že na ně doslova čekáte,
místo toho, aby vás zaskočily jako blesky z čirého nebe. Podstatně víc se Slunovrat soustředí na postavy, jejich
psychologii a jejich interakci s prostředím, operujícím podle neznámých
zvyklostí, jimiž se coby neznalí cizinci mohou nechat snadno semlít. Akorát vám
tedy nesmí vadit, s jakou lhostejností hrdinové filmu požívají nabízené
nápoje podezřelé z přítomnosti halucinogenních látek, a že klíšťata či téma
diplomky je tíží víc než to, že jejich kamarádi postupně záhadně mizí.
Slunovrat je zručně natočeným psychodramatem o zpracovávání
smutku ze ztráty, ze smrti i z bolestného rozchodu, o odpoutávání se od vlastní
minulosti a nalezení opory v empatické společnosti, která vaše utrpení chápe,
sdílí ho s vámi a pomůže vám ho zpracovat, byť to může být společnost dosti hraniční
a neotřelá. Hororové a ujeté výjevy v něm slouží spíš jako zpestřující
prvky, umocňující dojem nepatřičnosti a úzkosti, a jako ukázka toho, jak také může
vypadat film zrozený z režisérovy snahy reflektovat vlastní negativní
emocionální zkušenost. Jde o nesmírně pozoruhodný, ambiciózní a nevšední počin,
jemuž bohužel přílišná doslovnost a předvídatelnost značně podráží nohy,
nehledě na to, že mohl klidně být ještě odvážnější, ostřejší, dusivější a
krutější.
Žádné komentáře:
Okomentovat