Mrtví neumírají (The Dead Don´t Die) – Recenze – 40%

Režisér Jim Jarmusch, jeden z nejznámějších představitelů amerického nezávislého filmu, napsal a natočil zombie hororovou komedii, což může znít jako komerční žánr, leč výsledek je asi stejně komerční, jako když před pěti lety natočil film o upírech Přežijí jen milenci. Ten si ale užili alespoň cinefilové a fanoušci uměleckých intelektuálních snímků, zatímco u filmu Mrtví neumírají není příliš jasné, kdo by si ho vlastně měl užít. Kupodivu tentokrát moc nepomáhá ani výtečné herecké obsazení, poskládané povětšinou z herců, kteří už hráli v jiných Jarmuschových starších filmech.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Děj je o tom, že trojice šerifů (Bill Murray, Adam Driver a Chloë Sevigny) se musí s přispěním několika dalších občanů středoamerického maloměstečka Centerville vypořádat s útoky obživlých mrtvých, kteří začnou kvůli posunuté zemské ose vylézat ze svých hrobů. Jarmusch tuto zápletku pojímá hodně po svém a satiricky, v důsledku čehož je film Mrtví neumírají sice opravdu hororovou komedií, akorát hrozně málo vtipnou a příšerně pomalou. Vypadá to jako experimentálně-intelektuálně-ironický zombie film od režiséra, který standardními zombie filmy pohrdá, a rozhodl se je zesměšnit ve snímku určeném pro diváky, kteří tím žánrem pohrdají stejně jako on, aby se v tom pohrdání mohli utvrdit.

Z toho důvodu film obsahuje velké množství scén, které jsou evidentně realizovány přesně tak, jak si to Jarmusch přál, nicméně jsou vyloženě anti-zábavné, záměrně stupidní a nesmyslné nebo nahodilé a naschvál shazující pravidla zombie-žánru (ale nevyznívá to inovativně, spíš trucovitě). Scénář je záměrně lajdácký, postavy nevyužité a tempo filmu malátnější než šouravá chůze sípajících umrlců. Namátkou:

• Film končí velkou scénou, v níž hrdinové bojují na poli s několika desítkami zombíků, ale ta scéna je strašně pomalá a neakční. Což ostatně platí pro úplně všechny „akční“ scény ve filmu (kterých je velmi málo, pochopitelně). Protože kdyby byly ty scény rychlé a zábavné, tak už by to až moc připomínalo normální komerční zombie filmy.

• K zamoření městečka nemrtvými dojde až ve druhé polovině filmu. Jednoho z nich hraje zpěvák Iggy Pop, přestože jde v podstatě jen o řadového zombíka, který stráví na plátně sotva dvě minuty (a pije kávu, což je zjevně odkaz na to, že Iggy Pop hrál v Jarmuschově filmu Kafe a cigára).

• Ono ostatně velké množství postav ztvárnili i poměrně dost slavní herci nebo zpěváci, aniž by bylo nutné, aby tu postavu hrál někdo tak slavný, protože si je kvůli jejich nedostatečné přítomnosti na plátně ani nestihnete pořádně užít. Například Steve Buscemi hraje vidláka s rasistickou kšiltovkou, který je přítomen jen asi ve třech scénách, v nichž řekne dohromady zhruba šest vět.

• Jednou z postav je i zarostlý bezdomovec (písničkář Tom Waits), který dění v městečku z dálky pozoruje a komentuje (stroze popisně a v každém případě nevtipně). Kromě toho tato postava nemá v příběhu vůbec žádnou další funkci. To samé platí o trojici náctiletých držených v nějakém ústavu pro mladistvé.

• Film obsahuje spoustu scén, v nichž jsou zombíkům usekávány hlavy a končetiny, ale místo krve z nich vylétává černý prach.

• V jednu chvíli se ukáže, že hlavní hrdinové vědí, že jsou jen herci a že účinkují ve filmu Jima Jarmusche. Což je jediná meta-scéna tohoto typu v celém filmu a navíc nemá žádnou pointu.

• Humor je ve většině případů generován opakováním nějakého dementního vtipu stále dokola, nebo jednoduchými referencemi (viz ten zmíněný Iggy Pop, Bill Murray hrál pro změnu v Zombielandu, postava Adama Drivera má zas na klíčích přívěšek s motivem Star Wars), případně nějakým satirickým prvkem vycházejícím z Jarmuschových žánrových hrátek.

Jim Jarmusch si zkrátka zapsal všechny možné konvence a stereotypy obvyklých zombie filmů a rozhodl se je podvratně postavit na hlavu či jinak alternativně obměnit, což je rozhodně legitimní způsob, jak ukázat komerčním filmům zdvižený prostředníček, ale neznamená to automaticky zdařilý film, jehož sledování by bylo přínosné v jakémkoli ohledu. Kupříkladu veškeré nastavování zrcadla americké společnosti i náznaky sociální satiry ve filmu Mrtví neumírají jsou hrozně vyčpělé a mělké, viz pasáž, v níž zombíci bloumají po ulicích s mobily a hledají wi-fi signál, což je prakticky jen variace na interpretace, jež se daly nalézt už ve starých zombie hororech George Romera (na nějž Jarmusch hojně odkazuje).

Film Mrtví neumírají může v každém případě budit značně různorodé reakce, ale jedna věc je jistá – bude velkým trnem v oku všech, kteří na něj vyrazí v očekávání zábavné hororové komedie. Jeho distribuce je tudíž poměrně nesnadná – uvádět ho ve velkých multiplexech znamená dostat ho k mainstreamovým divákům, pro něž není určen, a kteří z něj budou odcházet rozčarovaní, a ti, kterým určen je, na něj zas kvůli zvolenému žánru pravděpodobně nevyrazí.