Lví král (The Lion King) – Recenze – 60%

Disneyho série předělávek jeho slavných klasických animáků pokračuje – jen letos si už stihli odbýt premiéru Dumbo i Aladin a nyní po nich vstupuje do kin Lví král. Režíroval jej Jon Favreau (který natočil před třemi lety i remake Knihy džunglí) a kupodivu v něm není jediné živé zvíře a ani jedno reálné prostředí. Celý film totiž vznikl kompletně v počítačích.

Předně je potřeba zmínit, že animace je ve filmu naprosto úchvatná. Všechna zvířata i veškeré lokace působí zcela realisticky – některé scény jsou dokonce k nerozeznání od přírodopisných dokumentů od BBC nebo National Geographic. Smekám před animátory, neb odvedli výbornou práci. Z hlediska autentického digitálního ztvárnění živých tvorů a přírody představuje Lví král absolutní vrchol, k němuž se těžko hledá srovnání.

 

Zdroj fotek: Falcon/lvikralfilm.cz

Potíž je ta, že film není dokumentem z africké savany, ale Lvím králem od Disneyho, takže jde pořád o muzikál, v němž ta zvířata mluví a zpívají. S tím se následně pojí dva velké problémy:

1) Nový Lví král je opravdu hodně věrnou kopií toho starého (z roku 1994). Pochopitelně nejde vyloženě o duplikát jedna ku jedné (už jen proto, že nová verze je o půl hodiny delší), ale na rozdíl od předchozích Disneyho předělávek Lví král bohužel neobsahuje nic překvapivého ani nic nově či pozoruhodně pojatého. Prakticky jen vykrádá originál a opisuje od něj nejen veškerý děj včetně všech detailů, ale i konkrétní realizaci většiny scén (často i včetně kamerových úhlů). Ta půlhodina navíc je způsobená nejčastěji tím, že některé pasáže jsou delší a upovídanější než v originále, a pak několika novými věcmi, které ale ničemu moc nepřidávají. Včetně dvou nových písniček, z nichž ta od Beyoncé není nic moc a ta od Eltona Johna zní až při závěrečných titulcích.

2) Pozitivní dojem z foto-realistické animace značně opadá, jakmile kterákoli postava začne mluvit či zpívat. Zvířecím hrdinům byla navíc v zájmu dosažení co největší věrohodnosti odejmuta veškerá „lidská“ mimika, následkem čehož je jediným nositelem emocí v jejich dialozích hlas jejich dabérů, který to ale bez opory ve zvířecích obličejích sám neutáhne. Hrdinové tak pronášejí vtipné, dramatické i smutné věty, leč jejich emocionální dopad je nulový, asi jako kdyby někdo nadaboval záběry s reálnými zvířaty v přírodě.

Příběh jako takový (jenž je v podstatě variací na Hamleta) pochopitelně funguje stejně dobře jako v původní animované verzi, protože se od ní nijak neliší. Filmu ale schází jakékoli nové nápady, je jen otrockým přepisem, který těží z kvalit originálu, aniž by krom perfektního animovaného ztvárnění přinášel jakoukoli další přidanou hodnotu. Snaha o co největší realističnost navíc poněkud naráží na to, že má jít zároveň o stylizovaný muzikál o hrdinech prožívajících různé tragické, dramatické, komické či romantické situace, což při absenci jakýchkoli grimas a výrazů v jejich tvářích dost vázne.

Za to, že jde pořád o mírně nadprůměrnou podívanou, vděčí nový Lví král výhradně jen mimořádně schopnému týmu počítačových animátorů a svému pětadvacet let starému předchůdci, jehož sice pokořuje po technologické stránce, ale to je tak všechno.