Krátce po jejich společné předpremiéře na filmovém festivalu v Karlových
Varech vstupuje trojice filmů Devadesátky,
Diego Maradona a Bílý bílý den (s týdenním rozestupem) i do běžných kin v rámci
programu KVIFF Distribution, vytvořeném právě ve spolupráci karlovarského
festivalu s Českou televizí a s distribuční společností Aerofilms.
Následující text obsahuje recenze všech tří snímků.
Devadesátky (Mid90s)
– 70%
Režijní debut populárního, především komediálního herce Jonaha Hilla (Superbad, 21 Jump Street) se odehrává v Kalifornii v devadesátých letech
a jeho hrdinou je dvanáctiletý outsider Stevie (Sunny Suljic), který bydlí s rozvedenou
mámou (Katherine Waterston) a starším bratrem, který ho šikanuje (Lucas Hedges).
Počátkem léta se Stevie seznámí s partou starších kluků-skateboardistů, s nimiž
by se rád kamarádil, a tak nejprve napodobuje jejich chování a pokouší se jim
zavděčit, až nakonec do jejich řad pozvolna pronikne. A oni ho za to zasvětí do
ležérního životního stylu, v němž nechybí kromě skateboardů, cigaret, alkoholu,
mejdanů a prvních zkušeností s děvčaty ani nárazy do zdí – skutečných i
metaforických.
Devadesátky jsou dramatem o touze dospívajícího kluka někam
zapadnout, které si neklade za cíl vyprávět nějaký velký příběh nebo poskytnout
dobový náhled do života skateboardové komunity. Jde spíš o pocitový atmosférický
film, který těží ze skvělých přirozených výkonů svých herců a z vynikající
retro stylizace, aniž by se přitom pásl na nostalgii spjaté s vyrůstáním v devadesátých
letech – tu totiž v tomto případě nahrazuje znatelná deziluze, podle níž
život v té době nebyl tak růžový, jak by si mohl kdekdo idealizovaně představovat.
Hlavní hrdina se potýká s problémy ve vlastním rodinném zázemí, jeho
přátelé, žijící na první pohled svobodně, pohodově a bezstarostně, pocházejí
často z chudých poměrů, rozpadlých rodin a okrajových částí společnosti, a
všichni musí navzdory svým skromným či ambiciózním snům nést zodpovědnost za
následky svých činů.
Realistický nezávislý snímek, natočený v duchu doby v televizním
formátu 4:3, vypráví o všedních i nevšedních zážitcích, které jsou pro
klukovské dospívání nejvíce určující. Místy příliš spoléhá na charisma (ne vždy
sympatických) postav trousících vulgární vtipy a sexuální narážky, a naopak
nenabízí nic inovativního, co by ho činilo v rámci žánru výraznějším. Každopádně
je velkým příjemným překvapením, že se Jonah Hill osvědčil i přes minimum humoru
a pouhý náznak dějového oblouku i jako suverénní režisér.
Diego Maradona – 80%
Za britským dokumentem o jednom z nejslavnějších fotbalistů světa
stojí režisér Asif Kapadia, tvůrce dokumentů Senna (o automobilovém závodníkovi Ayrtonu Sennovi) a Amy (o zpěvačce Amy Winehouse). A opět
se mu s jeho spolupracovníky podařilo poskládat ze stovek hodin dobových
materiálů komplexní, vrstevnatý a tematicky různorodý film, který je nesmírně
vtahující a zábavný i pro diváky, které fotbal nezajímá, nesledují ho a se
znalostmi o Diegu Maradonovi končí u jeho jména a profese.
Pokud jste ovšem Diegem Maradonou skutečně takto nepolíbení, bude vaše
orientace v některých reáliích přeci jen zpočátku trochu zmatečná – v jaké
zemi se narodil a proč hraje za italský klub, když hovoří španělsky, si během
úvodních střípků z jeho kariéry budete muset spíš domyslet a najisto se
obojí dozvíte až později, když se snímek začne zaobírat i jeho dětstvím a
fotbalovými počátky. Většina více než dvouhodinového dokumentu je nicméně
věnovaná jeho neuvěřitelnému vzestupu na žebříčcích popularity, kdy byl milován
a obdivován celými národy, a jeho následnému ještě neuvěřitelnějšímu pádu, kdy
ho najednou všichni nenáviděli víc než leckteré politické diktátory. Značný
podíl mají v dokumentu ale i obecnější témata s fotbalem nesouvisející,
týkající se jeho soukromého života, manželky a milenek, manželských i
nemanželských dětí, drog a spolupráce s neapolskou mafií.
Jednotící linií celého dokumentu je přitom střet dvou odlišných tváří Diega
Maradony, s nimiž se prezentoval na veřejnosti – jednou je Diego (chlapec
z početné chudé argentinské rodiny, jímž zůstal ve svém nitru i poté, co
se dokázal vypracovat na světoznámého sportovce) a druhou je Maradona (po slávě
a úspěchu toužící alter ego, které uvrhlo nebohého Diega do kolotoče závislostí
a skandálů). Film tuto strategii přejímá a používá ji jako metodu ke zlehčení
Maradonových četných prohřešků se zřetelným naznačením toho, že
zodpovědnost za ně nese kromě Diega Maradony i společnost, která na něj
vyvíjela nebývale extrémní tlak.
Informacemi a unikátními archivními záběry naditému dokumentu schází dojem
ucelenosti, vycházející z opomenutí řady dalších pozoruhodných aspektů ze
života Diega Maradony, nicméně i tak nelze popřít, že jde o strhující počin,
jenž se spolu s předchozími snímky téhož režiséra řadí na poli životopisných
dokumentů k naprosté špičce.
Bilý bílý den (Hvítur, hvítur dagur) – 80%
Druhý celovečerní film talentovaného islandského režiséra Hlynura Pálmasona
(Zimní bratři) je dramatem o stárnoucím
bývalém policistovi a vdovci, jenž zahání smutek hlídáním vnučky a prací na
stavbě rodinného domu, a který se při náhodném probírání manželčiny pozůstalosti
dozví o něčem, co před ním tajila. Jeho reakcí na šok, přicházející jako nečekaná
náhrada za truchlení, je nejprve tichý vzdor, po němž ovšem následuje hlučná
erupce a myšlenka na odplatu.
Skvěle režírovaný, subtilní a originálně a empaticky vyprávěný snímek se zabývá
psychologickou proměnou člověka, který je schopen dát průchod kromě křehkých a
niterných emocí i vzteku a brutálním výpadům, aniž by se dopouštěl v kterékoli
scéně přílišné doslovnosti, nebo naopak přílišné nesrozumitelnosti – v tomto
mu výrazně pomáhá procítěný výkon Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se
snoubí mužnost a zatvrzelost s jemností a citlivostí. Díky tomu jde i v rámci
filmů pro náročnější a umělečtěji orientované publikum o poměrně diváckou
záležitost, byť její nevyrovnané tempo a občasná strnulost, jen místy vyvažovaná
sporadickými záblesky ledového humoru, může být pro některé diváky překážkou.
Co film výrazně odlišuje od konkurence jiných chmurných a pomalých severských
dramat, je důraz na mnohé poetické až mystické elementy, podporované skvělou
prací kamery a přiživující jeho působivou a neobvyklou atmosféru, stojící mimo
jiné i na nezaměnitelných islandských lokacích, zahalených do bílé neprostupné
mlhy. V důsledku toho je Bílý bílý
den poměrně atypickou a pozoruhodnou podívanou, která relativně jednoduchou
a tradiční zápletku zpracovává neotřelým osobitým způsobem. A sekvence s padajícím
kamenem by si zasloužila zařadit do zlatého fondu kinematografie.
Žádné komentáře:
Okomentovat