KVIFF 2019 – Třetí nálož dojmů z Karlových Varů, bilancování, vítězný Otec i vizionářská Naše doba

Letos bylo v Karlových Varech oproti loňsku o poznání méně lidí, takže fronty před sály byly mnohdy viditelně kratší a na některých představeních sem tam dokonce zůstávaly prázdné sedačky. Také filmů bylo méně – letos „jen“ 177, zatímco loni jich bylo 236 (nicméně počet projekcí byl naštěstí i tak skoro stejný). Nově vypadlo letní kino, které město Karlovy Vary plánuje zrušit. Kupodivu letos v programu chyběly nové filmy Terrence Malicka, Xaviera Dolana či Fatiho Akina, představené letos na festivalech v Cannes a Berlíně, a to přesto, že tito tvůrci mají v Karlových Varech bohatou historii svého působení. I tak ale nabídka projekcí čítala velké množství zdařilých snímků, jimž s přehledem kraluje Parazit jako zdaleka nejlepší film letošních Varů (podle mě) a několik dalších pozoruhodných snímků, mezi něž se řadí i nový počin mexického režiséra Carlose Reygadase  Naše doba (o něm více níže).

V Hlavní soutěži vyhrál Velkou cenu – Křišťálový globus bulharský film Otec (o něm též níže), Zvláštní cenu poroty získal německý snímek Lara a Cena za režii putovala k belgickému tvůrci Timovi Mielantsovi za film Patrick. Herecké ceny obdrželi Corinna Harfouch za Laru a Milan Ondrlík za slovensko-české drama Budiž světlo. Zvláštní uznání za film si vysloužila španělská Srpnová madona a za herecký výkon mladá herečka Antonia Giesen za roli v chilsko-francouzském filmu Muž budoucnosti. V Soutěži Na východ od Západu získal Velkou cenu ruský snímek Býk, Zvláštní cenu poroty obdržel ukrajinský počin Mé tiché myšlenky. Nejlepším dokumentem se stal estonsko-lotyšský dokument Nesmrtelní, Zvláštní cena poroty ve stejné kategorii byla udělena dokumentu Konfuciánský sen. Diváckou cenu deníku Právo udělili hlasující diváci dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (o němž také píši více níže).

A nyní již k filmům:

Naše doba (Nuestro tiempo) – Tříhodinový mexický snímek vizionářského režiséra Carlose Reygadase se zabývá vztahem manželského páru žijícího na býčím ranči, jejichž otevřené manželství poprvé překročí hranici toho, co si jsou oba ještě ochotni tolerovat. Ze široka pojatý, niterný, vrstevnatý a z hlediska nejrůznějších formálních a vypravěčských prostředků nebývale pestrý snímek věnovaný partnerským vztahům, jejich různým podobám a proměnám, exceluje zejména na poli naprosto bravurní a vynalézavé režie, nádherné kamery a skvělých hereckých výkonů ústřední dvojice, kterou ztvárnili přímo Reygadas a jeho žena, kteří jsou přitom oba neherci. Divácky náročnější, leč na Reygadasovy poměry stále velmi přístupný film plný býčích metafor a ohromujících pasáží (koncert pro tympány, napadení koně býkem, sex nasnímaný voyeuristicky přes nedovřené dveře) se inovativně noří do hlubin složité a komplexní psychologie lidí a jejich vztahů a v podstatě jde o naprosto mimořádné dílo, jemuž lze vytýkat jen pár nedostatků, mezi něž se řadí místy přílišná dějová rozvolněnost a přeci jen trochu přehnaná délka některých záběrů a scén. (90%)

 

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Chata (The Lodge) – Americký thriller s hororovými prvky je situován do prostorné horské chalupy u zamrzlého jezera, kam vyrazí strávit vánoční svátky otec (Richard Armitage) se dvěma dětmi a se svou novou mladou přítelkyní (Riley Keough), jež byla před lety členkou jakési náboženské sekty. Chladné vztahy mezi ní a dětmi pak projdou náročnou zkouškou ve chvíli, kdy otec musí na několik dní pracovně odjet… Slibně rozehraná psychologická historka odehrávající se na pomezí skutečnosti, snů a halucinací trpí pomalým rozjezdem, po němž následuje postupně gradující hra s očekáváním, navnazující na nějaký úderný mysteriózní/hororový závěr. Finální rozuzlení je však překvapivě racionální a ukotvené v realitě, čímž vrhá stín pochybnosti na četné náhody a nepravděpodobné okamžiky, k nimž v průběhu snímku došlo, a které jeho hrdinům hrály do karet. Film rozhodně zaujme atmosférou, hereckými výkony a budováním pochyb a nejistoty, jeho pointa však není dostatečně uspokojivá, aby vykoupila to čekání na ni. (60%)

Antologie města duchů (Ghost Town Anthology) – Duchařskou tematikou prošpikovaný příběh o obyvatelích zapadlé kanadské vesnice, kteří se vyrovnávají se sebevraždou dvacetiletého chlapce, natočil quebecký tvůrce Denis Côté na 16mm kameru. Divácky náročný snímek stojí na působivých (nicméně velmi skromných a strohých) obrazech a na vykreslení skomírající komunity na odloučeném zamrzlém venkově. Ta se sice nazývá soudržnou a pospolitou, leč ve skutečnosti ji v depresivní lokaci, kde mají své místo spíš mrtví než živí, drží jen poslední zbytky vůle. Poté, co pro rodinu pozůstalých, truchlících nad tragickou událostí, ztratí vnímání času smysl, se vesnice sice opravdu počne zaplňovat duchy a film začne pracovat s určitým napětím, přesto však od tohoto křehkého a nenápadného snímku o určitých formách strachu a o překonávání smutku ze ztráty nemá cenu čekat horor - jde spíš o jednoduchý myšlenkový koncept, převedený do vizuální metaforické podoby. (50%)

Otec (Bashtata) – Bulharský film od tvůrců Glory je hořkou komedií o čtyřicátníkovi Pavlovi (Ivan Barnev), který se po smrti matky musí vypořádat i se svým ovdovělým otcem, posedlým dojmem, že mu manželka chtěla před smrtí říct něco důležitého, a nacházejícím vidinu pomoci u ezoterického senzibila, jenž by mu mohl komunikaci se ženou za záhrobí umožnit. Snímek obsahuje spoustu nadějně rozehraných motivů, skvěle napsané postavy, jež mezi sebou mají věrohodnou interakci charakteristickou pro lidi, kteří spolu neumějí správně komunikovat, i několik hezky budovaných absurdně-komických scén, leč příběhově končí pouze u letmého nadhozu, jemuž zásadně chybí důslednější gradace, větší sevřenost a silnější vypointovanost. (60%)

Takové krásné šaty (In Fabric) – Hororový snímek svébytného britského režiséra a scenáristy Petera Stricklanda (Pestrobarvec Petrklíčový), vyprávějící o ženě, která si v sezónním výprodeji módního butiku koupí prokleté vraždící šaty, je v podstatě hrdým uměleckým brakem, vzdávajícím poctu osmdesátkovým béčkovým hororům o vraždících předmětech a italským giallo krvákům. Vizuálně uhrančivý film se nicméně i přes přítomnost několika pozoruhodných nápadů místy neskutečně vleče (dvě hodiny jsou vážně na tento typ filmu příliš, nějakých plus mínus 80 minut by bylo daleko schůdnějších) a celkově jde i kvůli triviálnímu příběhu, na nějž jsou následně navěšeny další nahodilé a nikam nevedoucí motivy, především o video-artovou retro přehlídku bizarních scén a momentů, které jsou sem tam natolik šílené a ujeté, že se jim zkrátka nedá nesmát (nebo alespoň kroutit hlavou, pochechtávat se a podivovat se, co se honilo Stricklandovi hlavou a na jakých drogách zrovna jel, když tohle vymýšlel). (30%)

Vazba (Arrest) – Rumunské vězeňské drama se odehrává v létě roku 1983, kdy dojde k nečekanému zatčení architekta Dinua, který si užívá den s rodinou na pláži. Zbytek filmu se odehrává v jediné cele, v níž na jedné posteli leží Dinu, podezřelý z protirežimní činnosti, a na druhé protřelý donašeč, hodný i zlý policista v jedné osobě, který má na Dinua vytvořit drsný nátlak a donutit ho k přiznání. Syrový a surový snímek obsahuje i pár brutálních scén nepříjemného fyzického násilí, ale je jich opravdu jen trocha a hlavní hrdina je po většinu času zpracováván spíš psychicky. Film kritizuje rumunský totalitní režim osmdesátých let zobrazováním nekompromisních a zavrženíhodných manipulativních metod, jež při policejních a vězeňských výsleších sloužily k absolutnímu pokoření i člověka v podstatě bezúhonného, ale dělá to dvě hodiny pořád stejně, takže to po určité (kupodivu relativně krátké) době začne být již poněkud fádní. (60%)

Adam – Hrdinkami marockého debutu jsou těhotná žena, která žije na ulici a hledá přístřeší a práci, a ovdovělá matka-samoživitelka, která ji i přes počáteční neochotu přijme na výpomoc ve své pekárně. Subtilní, intimní a jemný film o síle mateřství a o proměňujícím se vztahu dvou silných žen, jež v nelehkých podmínkách zakrývají své utrpení vytrvalou pracovitostí a navzájem si vypomohou k pozitivnějším vyhlídkám na vlastní budoucnost, vyniká hereckými výkony hereček v hlavních rolích, pevně uchopenou režií a citlivým vnímáním detailů. Dějově jde však pouze o jednoduchou a nedramatickou charakterovou studii, která plyne pozvolně a prakticky bezkonfliktně až k utlumenému emocionálnímu finále (vrcholícímu dlouhou pasáží věnovanou hrdinčinu souboji s mateřskými city, které si odmítá připustit, ale je jimi nakonec přemožena), jehož síla je v závěru již poněkud ředěna zdlouhavým oddalováním nevyhnutelného. (70%)

Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – Dokumentární film Olgy Sommerové (Magický hlas rebelky, Červená) je divácky vděčným portrétem věnovaným tvorbě Jiřího Suchého, sestávajícím převážně z jeho vyprávění a vzpomínání a z četných ukázek jeho díla, od starších věcí, které skládal společně s Jiřím Šlitrem, po současnější počiny z nedávné doby. Informacemi naditému průřezu Suchého více než šedesátiletou hudební, pěveckou a písničkářskou kariérou nechybí odpovídající dobový kontext, velké množství archivních záznamů i nově natočený materiál, v němž se Jiří Suchý navzdory svému věku jeví jako neustále vtipkující a stále nevídaně tvořivý a pracovitý čipera s dobrou náladou a jasnou myslí, což jen posiluje obdiv k němu. Úplně základní fakta snímek záměrně vynechává, ideálními diváky jsou proto ti, co Jiřího Suchého a alespoň některé jeho písničky už znají, mají ho rádi a chtějí se o něm dozvědět víc. (80%)

Synové Dánska (Danmarks sønner) – Dánský film věnující se společenské situaci v Dánsku, kde po sérii teroristických útoků získává v nadcházejících volbách masivní podporu strana slibující vyhošťování imigrantů a etnických menšin ze země, v důsledku čehož dochází ke dvojí radikalizaci – zaprvé se začínají hlasitěji ozývat dánští pravicoví extrémisté, jimž tato politika maximálně vyhovuje, a zadruhé na ně reagují přistěhovalecké skupiny, jež doplácejí na jednání teroristů, s nimiž nemají nic společného. Ambiciózní a společensky angažovaný snímek pojednávající o tom, že příslušníci určitých etnik by se neměli strkat do jednoho pytle a že každé násilné řešení vyplodí jen další násilí navíc, začíná jako drama o mladíkovi, jenž se ve snaze ochránit svou rodinu přidá ke skupině arabských extremistů, a pokračuje jako politický thriller o strachu a nenávisti ve společnosti a o oportunistických politicích, kteří obojího populisticky zneužívají ve svůj prospěch. Ideově aktuální snímek lze pochválit za práci s důležitým námětem a přesně mířeným poselstvím, celkově jej však sráží průměrná režie, příliš pozvolné tempo a nedostatečně vtahující a zjednodušená realizace. (60%)