Letos bylo v Karlových Varech
oproti loňsku o poznání méně lidí, takže fronty před sály byly mnohdy viditelně
kratší a na některých představeních sem tam dokonce zůstávaly prázdné sedačky.
Také filmů bylo méně – letos „jen“ 177, zatímco loni jich bylo 236 (nicméně
počet projekcí byl naštěstí i tak skoro stejný). Nově vypadlo letní kino, které
město Karlovy Vary plánuje zrušit. Kupodivu letos v programu chyběly nové
filmy Terrence Malicka, Xaviera Dolana či Fatiho Akina, představené letos na
festivalech v Cannes a Berlíně, a to přesto, že tito tvůrci mají v Karlových
Varech bohatou historii svého působení. I tak ale nabídka projekcí čítala velké
množství zdařilých snímků, jimž s přehledem kraluje Parazit jako zdaleka nejlepší film letošních Varů (podle mě) a
několik dalších pozoruhodných snímků, mezi něž se řadí i nový počin mexického
režiséra Carlose Reygadase Naše doba (o něm více níže).
V Hlavní soutěži vyhrál Velkou
cenu – Křišťálový globus bulharský film Otec
(o něm též níže), Zvláštní cenu poroty získal německý snímek Lara a Cena za režii putovala k belgickému
tvůrci Timovi Mielantsovi za film Patrick.
Herecké ceny obdrželi Corinna Harfouch za Laru
a Milan Ondrlík za slovensko-české drama Budiž
světlo. Zvláštní uznání za film si vysloužila španělská Srpnová madona a za herecký výkon mladá
herečka Antonia Giesen za roli v chilsko-francouzském filmu Muž budoucnosti. V Soutěži Na
východ od Západu získal Velkou cenu ruský snímek Býk, Zvláštní cenu poroty obdržel ukrajinský počin Mé tiché myšlenky. Nejlepším dokumentem
se stal estonsko-lotyšský dokument Nesmrtelní,
Zvláštní cena poroty ve stejné kategorii byla udělena dokumentu Konfuciánský sen. Diváckou cenu deníku
Právo udělili hlasující diváci dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (o němž také píši více
níže).
A nyní již k filmům:
Naše doba (Nuestro tiempo) – Tříhodinový mexický snímek
vizionářského režiséra Carlose Reygadase se zabývá vztahem manželského páru
žijícího na býčím ranči, jejichž otevřené manželství poprvé překročí hranici
toho, co si jsou oba ještě ochotni tolerovat. Ze široka pojatý, niterný, vrstevnatý
a z hlediska nejrůznějších formálních a vypravěčských prostředků nebývale
pestrý snímek věnovaný partnerským vztahům, jejich různým podobám a proměnám, exceluje
zejména na poli naprosto bravurní a vynalézavé režie, nádherné kamery a skvělých
hereckých výkonů ústřední dvojice, kterou ztvárnili přímo Reygadas a jeho žena,
kteří jsou přitom oba neherci. Divácky náročnější, leč na Reygadasovy poměry
stále velmi přístupný film plný býčích metafor a ohromujících pasáží (koncert
pro tympány, napadení koně býkem, sex nasnímaný voyeuristicky přes nedovřené
dveře) se inovativně noří do hlubin složité a komplexní psychologie lidí a
jejich vztahů a v podstatě jde o naprosto mimořádné dílo, jemuž lze vytýkat
jen pár nedostatků, mezi něž se řadí místy přílišná dějová rozvolněnost a přeci
jen trochu přehnaná délka některých záběrů a scén. (90%)
 |
| Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Chata (The Lodge) – Americký thriller s hororovými prvky je
situován do prostorné horské chalupy u zamrzlého jezera, kam vyrazí strávit
vánoční svátky otec (Richard Armitage) se dvěma dětmi a se svou novou mladou
přítelkyní (Riley Keough), jež byla před lety členkou jakési náboženské sekty.
Chladné vztahy mezi ní a dětmi pak projdou náročnou zkouškou ve chvíli, kdy otec
musí na několik dní pracovně odjet… Slibně rozehraná psychologická historka odehrávající
se na pomezí skutečnosti, snů a halucinací trpí pomalým rozjezdem, po němž
následuje postupně gradující hra s očekáváním, navnazující na nějaký
úderný mysteriózní/hororový závěr. Finální rozuzlení je však překvapivě racionální
a ukotvené v realitě, čímž vrhá stín pochybnosti na četné náhody a
nepravděpodobné okamžiky, k nimž v průběhu snímku došlo, a které jeho
hrdinům hrály do karet. Film rozhodně zaujme atmosférou, hereckými výkony a
budováním pochyb a nejistoty, jeho pointa však není dostatečně uspokojivá, aby
vykoupila to čekání na ni. (60%)
Antologie města duchů (Ghost Town Anthology) – Duchařskou tematikou
prošpikovaný příběh o obyvatelích zapadlé kanadské vesnice, kteří se
vyrovnávají se sebevraždou dvacetiletého chlapce, natočil quebecký tvůrce Denis
Côté na 16mm kameru. Divácky náročný snímek stojí na působivých (nicméně velmi skromných
a strohých) obrazech a na vykreslení skomírající komunity na odloučeném
zamrzlém venkově. Ta se sice nazývá soudržnou a pospolitou, leč ve
skutečnosti ji v depresivní lokaci, kde mají své místo spíš mrtví než
živí, drží jen poslední zbytky vůle. Poté, co pro rodinu pozůstalých, truchlících
nad tragickou událostí, ztratí vnímání času smysl, se vesnice sice opravdu počne
zaplňovat duchy a film začne pracovat s určitým napětím, přesto však od tohoto
křehkého a nenápadného snímku o určitých formách strachu a o překonávání smutku
ze ztráty nemá cenu čekat horor - jde spíš o jednoduchý myšlenkový koncept,
převedený do vizuální metaforické podoby. (50%)
Otec (Bashtata) – Bulharský film od tvůrců Glory je hořkou komedií o čtyřicátníkovi Pavlovi (Ivan Barnev),
který se po smrti matky musí vypořádat i se svým ovdovělým otcem, posedlým
dojmem, že mu manželka chtěla před smrtí říct něco důležitého, a nacházejícím vidinu
pomoci u ezoterického senzibila, jenž by mu mohl komunikaci se ženou za záhrobí
umožnit. Snímek obsahuje spoustu nadějně rozehraných motivů, skvěle napsané
postavy, jež mezi sebou mají věrohodnou interakci charakteristickou pro lidi,
kteří spolu neumějí správně komunikovat, i několik hezky budovaných
absurdně-komických scén, leč příběhově končí pouze u letmého nadhozu, jemuž zásadně
chybí důslednější gradace, větší sevřenost a silnější vypointovanost. (60%)
Takové krásné šaty (In Fabric) – Hororový snímek svébytného britského
režiséra a scenáristy Petera Stricklanda (Pestrobarvec
Petrklíčový), vyprávějící o ženě, která si v sezónním výprodeji
módního butiku koupí prokleté vraždící šaty, je v podstatě hrdým uměleckým
brakem, vzdávajícím poctu osmdesátkovým béčkovým hororům o vraždících
předmětech a italským giallo krvákům. Vizuálně uhrančivý film se nicméně i přes
přítomnost několika pozoruhodných nápadů místy neskutečně vleče (dvě hodiny
jsou vážně na tento typ filmu příliš, nějakých plus mínus 80 minut by bylo
daleko schůdnějších) a celkově jde i kvůli triviálnímu příběhu, na nějž jsou
následně navěšeny další nahodilé a nikam nevedoucí motivy, především o
video-artovou retro přehlídku bizarních scén a momentů, které jsou sem tam
natolik šílené a ujeté, že se jim zkrátka nedá nesmát (nebo alespoň kroutit
hlavou, pochechtávat se a podivovat se, co se honilo Stricklandovi hlavou a na
jakých drogách zrovna jel, když tohle vymýšlel). (30%)
Vazba (Arrest) – Rumunské vězeňské drama se odehrává v létě roku
1983, kdy dojde k nečekanému zatčení architekta Dinua, který si užívá den
s rodinou na pláži. Zbytek filmu se odehrává v jediné cele, v níž
na jedné posteli leží Dinu, podezřelý z protirežimní činnosti, a na druhé
protřelý donašeč, hodný i zlý policista v jedné osobě, který má na Dinua vytvořit
drsný nátlak a donutit ho k přiznání. Syrový a surový snímek obsahuje i
pár brutálních scén nepříjemného fyzického násilí, ale je jich opravdu jen
trocha a hlavní hrdina je po většinu času zpracováván spíš psychicky. Film
kritizuje rumunský totalitní režim osmdesátých let zobrazováním nekompromisních
a zavrženíhodných manipulativních metod, jež při policejních a vězeňských
výsleších sloužily k absolutnímu pokoření i člověka v podstatě bezúhonného,
ale dělá to dvě hodiny pořád stejně, takže to po určité (kupodivu relativně
krátké) době začne být již poněkud fádní. (60%)
Adam – Hrdinkami marockého debutu jsou těhotná žena, která žije na
ulici a hledá přístřeší a práci, a ovdovělá matka-samoživitelka, která ji i
přes počáteční neochotu přijme na výpomoc ve své pekárně. Subtilní, intimní a jemný
film o síle mateřství a o proměňujícím se vztahu dvou silných žen, jež v nelehkých
podmínkách zakrývají své utrpení vytrvalou pracovitostí a navzájem si vypomohou
k pozitivnějším vyhlídkám na vlastní budoucnost, vyniká hereckými výkony
hereček v hlavních rolích, pevně uchopenou režií a citlivým vnímáním
detailů. Dějově jde však pouze o jednoduchou a nedramatickou charakterovou
studii, která plyne pozvolně a prakticky bezkonfliktně až k utlumenému emocionálnímu
finále (vrcholícímu dlouhou pasáží věnovanou hrdinčinu souboji s mateřskými
city, které si odmítá připustit, ale je jimi nakonec přemožena), jehož síla je v závěru
již poněkud ředěna zdlouhavým oddalováním nevyhnutelného. (70%)
Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – Dokumentární film Olgy
Sommerové (Magický hlas rebelky, Červená) je divácky vděčným portrétem
věnovaným tvorbě Jiřího Suchého, sestávajícím převážně z jeho vyprávění a
vzpomínání a z četných ukázek jeho díla, od starších věcí, které
skládal společně s Jiřím Šlitrem, po současnější počiny z nedávné doby.
Informacemi naditému průřezu Suchého více než šedesátiletou hudební, pěveckou a
písničkářskou kariérou nechybí odpovídající dobový kontext, velké množství
archivních záznamů i nově natočený materiál, v němž se Jiří Suchý navzdory
svému věku jeví jako neustále vtipkující a stále nevídaně tvořivý a pracovitý
čipera s dobrou náladou a jasnou myslí, což jen posiluje obdiv k němu.
Úplně základní fakta snímek záměrně vynechává, ideálními diváky jsou proto ti,
co Jiřího Suchého a alespoň některé jeho písničky už znají, mají ho rádi a
chtějí se o něm dozvědět víc. (80%)
Synové Dánska (Danmarks sønner) – Dánský film
věnující se společenské situaci v Dánsku, kde po sérii teroristických útoků
získává v nadcházejících volbách masivní podporu strana slibující vyhošťování
imigrantů a etnických menšin ze země, v důsledku čehož dochází ke dvojí
radikalizaci – zaprvé se začínají hlasitěji ozývat dánští pravicoví extrémisté,
jimž tato politika maximálně vyhovuje, a zadruhé na ně reagují přistěhovalecké
skupiny, jež doplácejí na jednání teroristů, s nimiž nemají nic
společného. Ambiciózní a společensky angažovaný snímek pojednávající o tom, že příslušníci
určitých etnik by se neměli strkat do jednoho pytle a že každé násilné řešení
vyplodí jen další násilí navíc, začíná jako drama o mladíkovi, jenž se ve snaze
ochránit svou rodinu přidá ke skupině arabských extremistů, a pokračuje jako
politický thriller o strachu a nenávisti ve společnosti a o oportunistických
politicích, kteří obojího populisticky zneužívají ve svůj prospěch. Ideově aktuální
snímek lze pochválit za práci s důležitým námětem a přesně mířeným
poselstvím, celkově jej však sráží průměrná režie, příliš pozvolné tempo a nedostatečně
vtahující a zjednodušená realizace. (60%)
Žádné komentáře:
Okomentovat