KVIFF 2019 – Druhá nálož dojmů z Karlových Varů, Po svatbě s Julianne Moore i vynikající Parazit

Druhá várka dojmů ze snímků promítaných na filmovém festivalu v Karlových Varech je od minule obohacena i o několik filmů, které se přes pomyslnou hranici průměru již přehoupnout nedokázaly, leč není jich naštěstí mnoho. Došlo dokonce i na jednu naprostou pecku, která je momentálně tím zdaleka nejlepším, co jsem ve Varech letos viděl – řeč je o jihokorejském Parazitovi. Do budoucna přibude ještě třetí várka dojmů, po níž budou následovat zas už jen standardní recenze.

Parazit (Gisaengchung) – Jihokorejský vítěz letošního festivalu v Cannes mistrně kombinuje thriller a společenskou satiru s absurdní černou komedií o chudé rodince, která se podvodně vetře do domácnosti bohatého podnikatele. Skvěle gradovaný, zpočátku hodně vtipný a později i překvapivě napínavý a mrazivý snímek je úžasně napsaný, vyvíjí se nečekanými směry napříč netušenými dějovými zvraty a perfektně se vyjadřuje ke třídním rozdílům ve společnosti i ke stylu života jejích dvou kontrastních vrstev. Inteligentní a bravurně režírovaná královská zábava od začátku do konce, režisér a scenárista Bong Joon-ho v nejlepší formě od Pečetě vraha. Rozhodně doporučuji nezjišťovat si o filmu nic dalšího a jít na něj, hned jak to bude možné. (100%)

Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Staříci – Český film dvojice režisérů a scenáristů Martina Duška a Ondřeje Provazníka s triviálním příběhem o cestě dvou důchodců za pomstou je ze všeho nejvíc hořkou road movie tematizující stáří a neduhy s ním spojené, přičemž všechno včetně svého tempa přizpůsobuje limitované pohyblivosti svých hrdinů. Loudavý snímek o dvou zdánlivě nemohoucích válečných veteránech, jejichž přátelství utužuje společná nenávist ke stejnému člověku, který je před mnoha lety nespravedlivě odsoudil, a kteří se vydají toho člověka zabít, aniž by měli zbraň a věděli, v jakém městě dotyčný bydlí, stojí na výkonech vynikajícího Jiřího Schmitzera a jen o trošku méně skvělého Ladislava Mrkvičky v hlavních rolích. Dějově je ale velice jednoduchý - příběh se opírá jen o pár situací, jeho slabá komediální složka se ozývá jen sporadicky a ta dramatická zas nemá moc čím napínat ani překvapovat. Jinak jde ale o suverénně režírovaný autorský počin, jehož námět a neotřelá realizace jsou na něm tím nejzajímavějším, leč zároveň tvoří i jeho velkou nevýhodu. (60%)

Po svatbě (After the Wedding) – Americký snímek, který ve Varech uvedla coby zahajovací film festivalu herečka Julianne Moore, vypráví o Američance starající se o chod indického sirotčince (Michelle Williams), jenž odlétá do Chicaga kvůli štědrému finančnímu daru přislíbenému bohatou podnikatelkou (Julianne Moore), která charitativní pracovnici pozve na svatbu své dcery. A tak začnou vypadávat kostlivci ze skříní… Film je předělávkou stejnojmenného dánského filmu z roku 2006 a jde o remake jak podle kopíráku, akorát genderově promíchaný, a hlavně to jsou tentokrát americké dolary, co zachraňuje chudé děti v indických sirotčincích. Pocitovému melodramatu o rozdílech v problémech prvního a třetího světa, o zajišťování budoucnosti pro ty, na kterých vám záleží, a o rozhodnutí, zda dát přednost vlastnímu dítěti před jinými dětmi, které ale vaši pomoc také potřebují, stojí podstatně víc na adaptovaném scénáři a kvalitních hercích než na průměrné režii, která původnímu materiálu na hodnotě příliš nepřidává. Postavy před sebou ukrývají různá tajemství, která si většinou domyslíte dřív, než dojde k jejich odkrytí, a namísto obnažování rodinných vztahů se podstatnější složkou filmu jeví být četná sentimentální setkání a uplakaná loučení. (60%)

Budiž světlo (Nech je svetlo) – Slovensko-české drama o čtyřicátníkovi, který se na vánoční svátky vrací z pracovního pobytu v Německu ke své ženě a dětem na Slovensko, netuše, že jeho rodina brzy projde zatěžkávací zkouškou. Režisér a scenárista Marko Škop dobře pracuje s postavami i s prostředím vesnice, v níž se všichni znají a nenechají si líbit, když s nimi někdo nedrží basu. Drama o nutnosti svěřovat se a o rodině řešící morální dilema související s činností jisté mládežnické skupiny zakládající domobranu a s tragédií, která vesnici narušila vánoční pohodu, se zaměřuje i na motivy homofobie, synovsko-otcovských vztahů a nečestných církevních hodnostářů. S rozjezdem zápletky se nicméně dost otálí a film končí ve stádiu nadhozu, kdy se udělá ta správná věc, díky níž se konečně dají věci do pohybu, leč ty už snímek nadále nezachycuje. (60%)

Tiché doteky – Drama natočené českým režisérem Michalem Hogenauerem a s Eliškou Křenkovou v hlavní roli, leč v mezinárodní koprodukci, s řadou nizozemských herců a převážně v angličtině. Na začátku přijíždí mladá česká au-pair do zámožné nizozemské rodiny, kde se má starat o domácnost a o desetiletého chlapce, leč musí přitom dodržovat přísná pravidla, která postupně odkryjí i jiné záměry než úsilí o dosažení disciplíny. Mysteriózně působícímu snímku o postupném odkrývání takřka sektářského fungování rodin s alternativní výchovou a o hranicích, za něž jsme ochotni zajít ve snaze obstát v životě před námi samotnými i před naším okolím, záměrně natočenému ve všech ohledech včetně hereckých výkonů, veškerých lokací i celkové atmosféry klinicky chladně, schází větší dramatická intenzita a silnější tah na branku. Problém je i v postavě hlavní hrdinky, která se k určitým praktikám sice zpočátku staví odmítavě, ale nakonec se naučí je apaticky přijímat, a přestane se tím pádem pídit po dalších podrobnostech toxického zázemí svých zaměstnavatelů. Zdlouhavé čekání na pointu utne až dovětek před závěrečnými titulky, který dodá snímku zpětně smysl, a díky němuž se dozvíte, o čem to vlastně celou dobu bylo. Respektive o čem to mohlo být, kdyby to bylo odvážnější, ostřejší a neskončilo to jen u pár znepokojujících náznaků. (50%)

Lillian – Rakouský film, volně inspirovaný skutečným příběhem dvacetileté Rusky, jíž se nepodařilo uchytit v New Yorku (ani v pornu o ni neměli zájem) a rozhodla se dojít zpátky do své domoviny po svých. Osamělá pěší odysea, jejíž nemluvná hrdinka putuje z New Yorku do Ruska bez peněz a bez dokumentů, bez zjevného plánu i bez znalosti jazyka, jen s malým batůžkem, v sobě skrývá jistou poezii, zprostředkovanou záběry, jež nezapřou dokumentární minulost na poli hraného filmu debutujícího režiséra Andrease Horvatha, a v nichž se vytrvalá a nezlomná mladá dívka jeví jako netradiční průvodce po nejrůznějších lokacích. Jinak jde ale o poněkud prvoplánový komentář k rozpadu Ameriky a jejích hodnot, v němž se dvě hodiny říká to samé a bohužel docela povrchně (upozorňuje se mimo jiné na prostoduchost demoličních derby, hulvátství jižanských nadržených buranů či na ultačování indiánů). Na druhou stranu hrdinka potká i pár lidí, kteří jsou na ni hodní a pokusí se jí trochu pomoct, čímž reprezentují pozůstatek humanitních principů, jež si zatím americká společnost stále udržuje. Vrcholem je metaforický závěr s lovením velryb, ale musíte se k němu trochu prokousat. (60%)

Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera (The True Adventures of Wolfboy) – Americký snímek českého režiséra Martina Krejčího vypráví o třináctiletém chlapci, jehož tělo je od narození celé pokryté hustými chlupy, kvůli čemuž je nucen potýkat se s nedostatkem sebedůvěry a se šikanou od spolužáků. Pak ale uteče z domova, kde bydlí s otcem, a rozhodne se vyhledat svou matku, která ho před třinácti lety opustila. Zpočátku realisticky pojaté drama se zdá být příběhem o hledání identity ve společnosti, která není příliš přátelsky nakloněna výrazným fyzickým odlišnostem, na něž často reaguje útočně či posměšně, ale od toho film bohužel poměrně rychle upouští a místo toho uniká do mnohem bezpečnějšího prostoru snového, pohádkově imaginativního světa, který se řídí vlastními pravidly, a v němž je smíření člověka se sebou samotným mnohem jednodušší. Hlavními protagonisty filmu jsou třináctileté, předčasně vyspělé a bizarně uvažující děti, které se ale v lecčem chovají jako dospělí, a pohybují se v nesmyslně stylizovaném prostředí poskládaném z nahodile působících motivů, zatímco jim je v patách policie a John Turturro v prazvláštní roli potrhlého kolotočáře. (40%)

Paměť – zrod Vetřelce (Memory: The Origins of Alien) – Dokument věnovaný legendárnímu Vetřelci z roku 1979 se zabývá nejprve rozpitváním nejrůznějších vlivů a zdrojů, jež stály za jeho námětem, a pak až provedením filmu samotného včetně jeho zasazení do dobového kontextu a objasnění možných interpretací. Znalci Vetřelce a jeho mytologie se pravděpodobně nedozví příliš nového, leč dost možná uvidí spoustu pozoruhodného obrazového materiálu, přičemž nejvíce času je při rozebírání filmu věnováno specificky vzniku a natáčení slavné scény, v níž se vetřelec poprvé vydere na svět z hrudi Johna Hurta. Za informacemi naditým dokumentem stojí výtečná detektivní a střihačská práce režiséra, který se věnoval v podobném duchu i zombie filmům a sprchové scéně z Psycha – doufejme, že bude v této dokumentární tvorbě pokračovat. (80%)

Papicha – Společensky angažovaný francouzsko-alžírský snímek se odehrává v Alžíru v 90. letech, kde skupinka osmnáctiletých studentek-kamarádek rebeluje proti útokům konzervativních extrémistických skupin, pošlapávajících ve jménu náboženství svobodná práva žen a nutí je dodržovat náboženské zvyklosti. Hlavní hrdinka Nedjma se touží stát módní návrhářkou, což v ortodoxní zemi vyžadující po ženách nošení hidžábu nejde úplně snadno. Živelný a energicky natočený snímek zaplněný přirozenými herečkami vypráví o postavách, které mají rády svou zem a nechtějí ji opustit, a jsou proto nuceny bojovat všemi prostředky proti utlačujícímu a svazujícímu režimu, protože kladení odporu i za cenu případných obětí je nutné k tomu, aby mohla nějaká společenská změna vůbec nastat. Hodnota filmu coby důležitého politického vyjádření je však v tomto případě znatelně vyšší než jeho dějové a vypravěčské kvality. (70%)