Píše se rok 1992 a zdá se, že veřejnost konečně začíná přijímat mutanty
jako plnohodnotné členy společnosti a některé z nich má dokonce za hrdiny.
Tým X-Men se vydává na víceméně rutinní misi do vesmíru s cílem zachránit
astronauty z rozpadajícího se raketoplánu. V průběhu akce je však
hrdinka Jean (Sophie Turner) zasažena podivným zářením, které enormně posílí
její schopnosti. Síla neznámého původu však zároveň naruší její sebekontrolu a
vytlačí na povrch traumata, jež utrpěla v dětství.
Zdroj fotek: cinemart.cz |
Nový díl filmové série X-Men
natočil coby svůj režijní debut zkušený scenárista a producent Simon Kinberg,
který do ní poprvé vstoupil coby jeden ze scenáristů snímku X-Men: Poslední vzdor z roku 2006.
A není to špatný debut (po režijní stránce, stránka scenáristická je totiž o
dost slabší), byť fanoušci této ságy budou pravděpodobně očekávat něco víc, než
jen další variaci na mnohokrát omleté schéma „Profesor X a Magneto jsou
rozhádaní, leč musí spojit své týmy v boji proti mocnému nepříteli“, což
byl ostatně i základ zápletky předchozích dvou dílů, X-Men: Budoucí minulost a X-Men: Apokalypsa. Tentokrát je tím mocným nepřítelem Jean, která je ale spíš
nešťastnou, rozervanou a zlomenou hrdinkou, než vyloženě zlou záporačkou – musí
se totiž vypořádat s démony minulosti a s nezvladatelnou mimozemskou
silou, jenž prostupuje jejím tělem a způsobuje v ní omračující výbuchy
hněvu a agrese.
Kromě značně okoukaného námětu pak film X-Men:
Dark Phoenix trpí ještě dalšími zásadními nedostatky. Především nebyl dobrý
nápad udělat v něm hlavní hrdinku z postavy, která působí dost nesympaticky a je složité vybudovat si k ní nějaký vztah, a
jejíž představitelka má navíc ze všech „důležitějších“ mutantů nejméně výrazný
herecký projev. Sophie Turner, známá především ze seriálu Hra o trůny, se proto pochopitelně vyskytuje na plátně ze všech
nejvíc, často na úkor zajímavějších, lépe zahraných a zábavnějších postav
(např. charismatický Michael Fassbender se coby Magneto zjeví poprvé až v
polovině filmu, v předchozích dílech osvědčeně vtipný Quicksilver je zas tentokrát
bohužel vytlačen zcela na okraj).
Aby byl ve filmu pro jistotu ještě někdo opravdu zlý, tak v něm navíc
figurují i nějací lupiči těl z kosmu, jejichž velitelka (Jessica Chastain)
touží po moci, jíž Jean proti své vůli disponuje. Jejich přítomnost je však
vyloženě nadbytečná a ospravedlnitelná snad pouze tím, že hrdinové filmu díky
tomu alespoň mají proti sobě další entitu, s níž mohou efektně bojovat.
V čem snímek X-Men: Dark Phoenix
naopak vyniká, je především nápaditost a dravost akčních sekvencí, jimiž jsou
hlavně úvodní vtahující scéna z vesmíru a delší závěrečná pasáž odehrávající
se v obrněném vlaku. Obecně je veškerá akce ve filmu i dobře natočená a
nasnímaná, emotivní a energická. Atmosféru má film také slušnou a po technické
stránce je samozřejmě také vynikající. Kromě Fassbendera nicméně stojí po
herecké stránce za zmínku už akorát James McAvoy coby Profesor X, přičemž nikdo
další už není tak dobrý, nebo ani nemá dost velkou roli, aby v ní stihl
herecky předvést něco pořádného.
Jistou zábavnost a náboj tudíž novému dílu X-Menů
ani tentokrát upřít nelze, akorát to už tolik netáhne a z mnoha hledisek
jde spíš o průměrnou až mírně nadprůměrnou podívanou, která neoslní ani dějem, ani dialogy a povrchní psychologií postav, často měnících svůj názor na základě
jediné věty, ani hudbou, kterou pro tuto sérii poprvé složil Hans Zimmer, a která
je bohužel pouze rutinní a snadno zapomenutelná. Nepomáhá ani naprostá absence
humoru. Tam, kde Simon Kinberg ledacos zachraňuje režií, zas naopak často potápí vlastním scénářem, a ačkoli to drží pohromadě celkem obstojně (navzdory údajnému
četnému přetáčení), tak se nelze zbavit dojmu, že X-Men: Dark Phoenix je spíš mírnou parafrází již viděného než posunem
někam dál, jehož tvůrci by měli jasno, kam s ním chtějí v rámci série
do budoucna směřovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat