Psí poslání 2 (A Dog´s Journey) – Recenze – 60%

U amerického rodinného filmu Psí poslání z roku 2017 si zřejmě pobrečelo tolik diváků, že padlo rozhodnutí natočit i jeho pokračování, které je stejně jako jeho předchůdce adaptací románu spisovatele Williama Bruce Camerona. Příběh navazuje po pár letech na události z prvního filmu a jeho hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je opět psí duše, která se umí reinkarnovat a vystřídá tím pádem v průběhu snímku hned několik psích podob. Zachován byl tudíž i motiv psího umírání a následného znovuzrození v jiném psím těle, kvůli čemuž by bylo rozumné vzít si s sebou do kina nějaké kapesníky, zvlášť pokud jste na tohle téma citliví. Jestli to rozdýchají vaše děti, nechám na vás.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

I tentokrát platí, že tím nejlepším na celém filmu jsou herecké výkony přítomných psů, kteří jsou báječně vedení, jsou vtipní a roztomilí a sem tam i legračně komentují ze své zvířecí perspektivy dění kolem sebe, čímž docela příjemně shazují jinak vcelku vážné pojetí filmu, jenž kromě toho už žádné jiné komediální okamžiky nenabízí. Naopak jde o docela hutné rodinné drama – hlavní lidskou hrdinkou je dívka jménem Carolyn June (Kathryn Prescott), jenž žije v Chicagu pouze se svou matkou, zahořklou mladou vdovou, která tráví více času s lahvemi vína než s vlastní dcerou.

Radost tudíž dělá Carolyn June hlavně její psí společník, který pochopitelně není jen tak obyčejný. Když se o ni totiž jako o malou holčičku, dřív než s ní její matka odjela do velkoměsta, starali na rodinné farmě její prarodiče (Dennis Quaid a Marg Helgenberger, kteří si zopakovali své role z předchozího filmu), byl tam s nimi i starý pes Bailey. A ten, když se chystal na onen svět, dostal od svého pána speciální úkol – vrátit se zpátky zas jako jiný pes a na Carolyn June dohlížet a chránit ji (přičemž si ale pamatuje všechny své předchozí životy).

Děj je každopádně velmi jednoduchý (a trailer ho navíc z valné většiny vyzrazuje předem), přičemž obecně platí, že kdykoli se spolu na plátně o něčem baví jacíkoli lidští hrdinové a není u toho zrovna žádný pes, tak atraktivita snímku prudce klesá. Mezi herci totiž svým výkonem výrazně vyniká akorát Dennis Quaid, který je ovšem přítomen povážlivě málo, a pak Betty Gilpin v roli matky hlavní hrdinky, která je coby zlomená, nepříjemná a bezcitná mrcha tak dobrá, že je prakticky nesnesitelná – což byl zřejmě záměr, neb film se ji snaží vylíčit tak nesympatickou, jak jen to je v rámci žánru možné (včetně toho, že nemá ráda psy).

Ve výsledku má navíc příběh věrného psího hrdiny pouze zhruba tolik prostoru jako příběh o nelehkém dospívání jeho majitelky, pojatý však zcela tuctově a předvídatelně, včetně jejího zklamání z několika prvních vztahů, přátelství s kamarádem z dětství, který je do ní zakoukaný, i naivního snu o pěvecké kariéře, jemuž se kvůli nízkému sebevědomí zdráhá jít naproti. A celé je to samozřejmě plné všelijakých slzopudných elementů od smutných loučení a radostných shledání po rakovinu a pohřeb. Naštěstí je to ale natočeno poměrně decentně a tvůrci povětšinou netlačí na pilu víc, než by bylo nutné. Režie se mimochodem ujala zkušená televizní režisérka Gail Mancuso, odchovaná desítkami seriálů včetně klasik typu Přátelé či Gillmorova děvčata, pro niž je film Psí poslání 2 celovečerním kino-debutem.

Ve srovnání s prvním Psím posláním je na tom dvojka o trošku hůř, mimo jiné i kvůli tomu, že jde víceméně o to samé a ničeho nového se nedočkáte. I tak jde ale o docela slušný rodinný snímek, ačkoli je příšerně sentimentální a dojímavý až na hranici vyděračství a nelze úplně zaručit, že bude bavit i menší děti, vzhledem k tomu, že jeho jádrem nejsou legrační psí skopičiny, leč poselství o tom, jak psi zdařile vyplňují emocionální prázdnotu, kterou mohou v lidech zanechat jiní lidé. Zvířecí účast je v něm nicméně naprosto skvělá a milovníci psů u něj budou bezesporu opět ronit krokodýlí slzy.