Už pozoruhodný debut čínského režiséra Gana Biho s názvem Kaili Blues byl docela silnou intelektuální
kávou a uměleckou potravou pro náročné diváky. Melancholickou a elipticky
vyprávěnou meditaci o cykličnosti času pojal tehdy teprve šestadvacetiletý
režisér jako příběh na pomezí snu, vzpomínky a halucinace, která vrcholila více
než čtyřicetiminutovou scénou natočenou v jediném záběru, odehrávajícím se
v kontrastu se zbytkem filmu v reálném čase. Na snímek, s nímž vyhrál
v roce 2015 dvě ceny na festivalu ve švýcarském Locarnu, Gan Bi navazuje s magickým
a imaginativním počinem Poslední večery
na Zemi, který tentokrát putoval už rovnou do Cannes.
 |
| Zdroj fotek: filmeurope.cz |
Premiéru filmu v čínských kinech doprovázela lstivá mediální kampaň,
lákající diváky na romantickou komedii. Ti následně opouštěli kinosály rozčarováni
až pobouřeni a návštěvnost filmu opadla po úspěšném raketovém startu ze dne na
den o 96 procent. Upřímně není příliš divu – film Poslední večery na Zemi svého režiséra nezapře, vyžaduje diváka
přemýšlivého, odpočatého a vnímavého a označit jej za romantickou komedii je
více než zavádějící. Ve skutečnosti jde o pomalé neo-noir drama s prvky magického
realismu, nakládající s dějovými i časovými liniemi a střetem skutečného
světa se snovými výjevy takřka abstraktně, a které jeho režisér, jenž je
zároveň básníkem, pojímá do jisté míry jako obrazovou poezii. Je to podobně
éterické a atmosférické (leč emocionálně umírněnější) jako některé subtilnější snímky Wong Kar-Waie (Stvořeni pro lásku) nebo Apichatponga
Weerasethakula (Láska z Khon Kaen),
ale je to čarovnější, vizuálně opojnější a celkově působivější.
Příběh o muži, který po úmrtí svého otce vzpomíná i na smrt svého dávného
přítele a na ženu, kterou kdysi miloval, ale která zmizela neznámo kam, a pak
se ji na základě fotografie nalezené ve starých hodinách rozhodne vyhledat, při
své zdánlivé jednoduchosti rozhodně nic divákovi neusnadňuje. Ze začátku dá
docela práci vyznat se v jednotlivých postavách, jejich záměrech a
časových rovinách, mezi nimiž snímek v doprovodu komentáře nespolehlivého
vypravěče každou chvíli přeskakuje. Pátrání hlavního hrdiny je tak propojeno s jeho
vzpomínáním, přičemž tyto prchavé toulky do minulosti slouží mnohdy k zamyšlení
nad pomíjivostí a nestálostí času a k polemizování o tom, zda sledujeme
útržky dávné reality či přibarvené sny, skutečností podpořené, leč přesto
fiktivní.
Gan Bi si v každém záběru dává načas a nechává každé myšlence dostatek
prostoru, přičemž často vypráví obrazem a zaplňuje film vizuálními symboly, jemnými asociacemi i
opakujícími se motivy, jež upomínají na konkrétní již dříve vyřčená poetická
moudra a klíčové elementy určitých dialogů, z nichž má každý ve filmu svůj
význam a své místo. Skrze řadu prvků snímek svazuje se svým debutem, ať už jde
o záběry na hodiny, jejichž ručičky se buď zastavily, nebo se pohybují v opačném
směru, zasazení části děje do provinčního města Kaili či tematizování plynutí
času, jenž se v obou filmech chová podle vlastních pravidel. Kompozičně
promyšleným a precizně vystavěným záběrům dává život uhrančivá kamera, libující
si ve snímání přes nejrůznější odrazy a v kontrastu špinavých ulic a
omšelých polorozpadlých budov s neonovou estetikou.
První zhruba hodina a čtvrt každopádně může po jisté době kvůli svému rozvolněnému
tempu a úspornému dávkování informací na diváka zapůsobit značně utlumujícím,
až uspávacím dojmem. To nicméně napraví vtahující závěrečná scéna filmu, která
má téměř hodinu, opět je natočená v jednom dlouhém záběru a na rozdíl od
zbytku snímku je navíc ve 3D. Gan Bi v ní rozehrává hypnotickou jízdu
napříč prostorem a časem, nechává hlavního hrdinu bloudit po rozměrných
lokacích a pozvolna se propadat do různých úrovní reality, v nichž hraje
roli náročná choreografie obsahující i několik riskantních momentů, jimiž je
třeba úspěšný kulečníkový šťouch či specifickým způsobem se vyvíjející partie
ping-pongu, a složitá jízda kamery, neváhající odpoutat se v určitých okamžicích
od země a chvíli levitovat.
Promyšlená struktura vyprávění, uvozená velmi nechronologicky a fragmentárně
a naopak zakončená táhlým lineárním záběrem bez jediného střihu, nicméně nikdy
neslouží formálním exhibicím, ale čistě jen příběhu a tématům přítomným ve
filmu, který i přes svou veškerou obrazovou výjimečnost a takřka vizionářský
přístup k filmovému médiu působí vlastně skromně a neokázale. Sledovat Poslední večery na Zemi je však náročnou
disciplínou, jenž patrně nebude pro každého tím pravým ořechovým, a která může zafungovat
i jako omamná zážitková kinematografie pro filmové labužníky-intelektuály, i
jako test divácké výdrže.
Žádné komentáře:
Okomentovat