Je to s podivem, ale letos mi zatím všechno z toho, co
jsem ve Varech už stihl vidět, připadá nadprůměrné. Avšak na nějakou zásadní
perlu, kterou bych chtěl vyloženě vychválit do nebes, stále čekám.
Narušitel systému (Systemsprenger) – Německý snímek oceněný na
letošním Berlinale Cenou Alfreda Bauera (cena udělovaná počinům, jež otevírají
filmové tvorbě nové perspektivy) je hutným dramatem o desetileté holce
s agresivními záchvaty vzteku, které se její vlastní matka bojí, a
sociální zařízení si ji předávají jako Černého Petra. S přehledem
nejukřičenější film roku, jenž obstojí i jako celovečerní reklama na
antikoncepci, se skvělými herci a empatickým náhledem do starostí sociálních
pracovníků, jejichž pocit bezvýchodnosti, ohrožení a neustálého teroru se
zdařile přenáší i na diváky. Film exceluje v budování obav z dalšího
hrdinčina záchvatu a nabízí řadu překvapivě mrazivých scén, ve své druhé
polovině se však příliš dlouho motá v kruhu, mírně bezradný to trápení
nějak uspokojivě ukončit. (70%)
 |
| Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Karel, já a ty – V českém celovečerním debutu Bohdana Karáska
se Saša (Jenovéfa Boková), znejistělá svým skomírajícím čtyřletým manželstvím,
rozhodne na čas odejít od svého muže a začne bydlet u přemýšlivého kamaráda
Dušana (sám Karásek), v němž nalézá spojence ve vztahovém tápání. Příběhově
triviální snímek záměrně nevyužívá nabízející se potenciál milostného trojúhelníku
a od začátku do konce setrvává výhradně v žánrově nespecifickém tvaru,
definovatelném jako esejistické konverzační drama na téma hovorů o lásce,
životě a vztazích, přičemž hloubavé debaty postav probíhají povětšinou
v duchu kamarádského plkání u piva s nádechem lehkého filozofování.
Na první pohled snímku trochu podráží nohy zjevná lacinost (minimální rozpočet,
absence svícení, vizuálně neatraktivní obraz), což naštěstí vynahrazuje režijní
a scenáristická vyzrálost nadějného tvůrce, jehož silnou stránkou je důraz na
přirozenost a autenticitu hereckých projevů i ze života odpozorovaných dialogů,
díky nimž vznikl sympaticky působící malý autorský generační film. (60%)
Očarování (Tlamess) – Tuniský film vypráví o vojákovi, který po
týdenní propustce prchá nadobro z armády a ukrývá se v lesích, a
těhotné ženě, která se ocitne tamtéž, a tudíž se jejich cesty spojí. Hlavním
motivem formálně vynalézavého snímku (skvělá kamera a nápadité vyprávění obrazem)
je únik z okovů svazujícího života do světa čarovné svobody, přičemž jeho mysticky
snová atmosféra je sice uhrančivá a vtahující, leč záměrně loudavé tempo a
matoucí symbolika budou patrně pro leckoho překážkou, stejně jako postupně
přibývající množství podivností. Ve své druhé polovině se film totiž překlápí
do čisté bizarnosti, která však kvůli své interpretační mnohoznačností vyznívá
poněkud samoúčelně. (60%)
Světlo mého života (Light of My Life) – Druhý režijní a scenáristický
počin Caseyho Afflecka, zasazený do netradičního prostředí dystopické
budoucnosti, v níž vymřely skoro všechny ženy, je dramatem o vztahu otce (kterého
ztvárnil přímo Affleck) a jeho jedenáctileté dcery, maskované za chlapce. Komorní
nezávislý snímek se fungováním fiktivní společnosti a jejími pravidly zabývá
vyloženě okrajově a z drtivé většiny stojí na hovorech obou hlavních postav, které
zahrnují všechno možné od rozebírání rozdílu mezi morálkou a etikou po přednášku
o menstruaci, nicméně nevynikají žádnou velkou scenáristickou bravurou, která
by snímek dokázala při jeho malátném tempu a minimu děje podržet. Minimalistickému
příběhu, který těží pouze z tábornického putování dvou diskutujících postav, které
jen sem tam potkají někoho dalšího a v závěru akorát musejí obstát tváří v tvář
ohrožení, aby mohly putovat dál, přesto nelze upřít silná atmosféra, přesné
herecké výkony a lehkost Affleckova stylu vyprávění. (60%)
Monos – Audio-vizuálně působivý, leč místy poněkud manýristický film o
teroristickém únosu nahlíženém z perspektivy paramilitární jednotky náctiletých
zfanatizovaných vojáků, kteří operují v izolované pustině/džungli podle
přísných pravidel a podstupují tvrdý výcvik, jenž se vymkne kontrole. Jsou nuceni
starat se o unesené rukojmí a o darovanou krávu. Dojnice je však nechtěně
zastřelena, což vede k sebevraždě velitele jednotky. Oddíl je následně
převelen na novou lokaci, leč pod novým velitelem začne žít vlastním životem a
dle vlastních zásad. Syrový a fyzický kolumbijský snímek-zážitek exceluje v rámci
jednotlivých scén, pojednávajících prostřednictvím sugestivních hereckých
výkonů o boji za svobodu hraničícím s bojem o přežití, jako celek ale
nepředstavuje nic mimořádně výjimečného či strhujícího - k tomu mu chybí
větší drsnost, zásadnější důraz na psychologii postav (neustále dělajících hloupé
chyby, které se jim vždy vymstí) a sevřenější příběh, jemuž místy až zbytečně
rozvolněná narace příliš nesvědčí. (70%)
Bílý bílý den (Hvítur, hvítur dagur) – Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama o bývalém policistovi a vdovci, který se při probírání manželčiny pozůstalosti dozví o své ženě něco, co před ním tajila, vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film od tvůrce Zimních bratrů se zabývá psychologickou proměnou člověka, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí. (80%)
Forman vs. Forman – V česko-francouzské koprodukci vzniklý dokument
Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny mapuje život a dílo filmaře Miloše Formana. O
uceleném portrétu nemůže být příliš řeč – třeba filmy Muž na Měsíci či Goyovy
přízraky jsou zmíněny až v závěrečném shrnutí mistrovy filmografie a
řadě jiných se snímek věnuje jen v míře sdělení jejich základní myšlenky a
shrnutí kontextu jejich vzniku. Pro laiky je nicméně poutavý a věcný dokument,
realizovaný napůl v češtině a napůl v angličtině, skvělým úvodním
náhledem do Formanovy tvorby (a plně srozumitelným i pro zahraniční, potažmo
americké publikum, což je výtečné), znalci zas ocení pasáže věnované Formanovu
dětství a osobnímu životu, jež doprovází fantastické archivní materiály i unikátní
video záznamy ze soukromého vlastnictví Formanovy rodiny. (70%)
Žádné komentáře:
Okomentovat