Neuběhly ani dva měsíce od premiéry filmu Dumbo a do kin přichází další Disneyho hraná předělávka jiné z jeho animovaných
klasik – tentokrát přišel na řadu Aladin
z roku 1992. Příběh o prostém zlodějíčkovi se zlatým srdcem
a arabské princezně, jejichž životy zamíchá nález kouzelné lampy a vyvolání Džina
garantujícího splnění tří přání, režíroval Guy Ritchie, který svou kariéru
započal natáčením komediálně-kriminálních gangsterek, jimiž byly snímky Sbal prachy a vypadni či Podfu(c)k, a v poslední době se i díky
filmům Sherlock Holmes nebo Král Artuš: Legenda o meči dočkal pověsti
novátora, obohacujícího náměty zažitých příběhů o moderní a originální pojetí.
 |
| Zdroj fotek: falcon.cz |
Nový Aladin je také zmodernizovaný
a svébytně pojatý, leč nelze tvrdit, že by byl v něčem výraznější než
Disneyho hrané verze Alenky v říši divů,
Knihy džunglí či Krásky a zvířete. Spíše jde o produkt vytvořený dle představ
Disneyho producentů o výpravné, nákladné a barvami hýřící filmové rodinné
zábavě vytvořené v souladu se současnými diváckými nároky, v němž je osobitý
rukopis Guye Ritchieho snad až na dvě parkourové honičky v ulicích fiktivního
města Agrabah prakticky neznatelný. Celková koncepce filmu je navíc poněkud nesourodá
a ovlivněná vším možným – děj se odehrává v pouštních lokacích jakéhosi
sultanátu (patrně tedy někde v Arábii), přesto se film kromě využívání arabských
prvků a audiovizuální stylizace v mnohém inspiruje také indickým
Bollywoodem (včetně tanečního čísla na závěr) či estetikou brazilských karnevalů
(a bohužel dojde i na breakdance a beatbox).
Problematické je v některých případech i herecké obsazení. Protagonisté
hlavních rolí rozhodně umějí zpívat, ovšem ne vždy se do svých rolí hodí a ne
vždy jejich výkony stojí za to, což se na snímku projevuje místy dost negativně.
Zdaleka nejlépe je na tom Will Smith v roli Džina, který výborně hraje a s přehledem
zvládá být hravý, vtipný i dojemný. V podstatě je hlavním tahounem celého filmu, přičemž jakmile na chvíli sleze z plátna, tak herecký průměr klesne pod
přijatelnou úroveň.
Mena Massoud, představitel Aladina, a Naomi Scott, představitelka princezny
Jasmíny, jsou oproti němu už o dost slabší. Oba jsou sice načančaní a
vypulírovaní na maximum, leč hodili by se spíš do nějaké reklamy na luxusní
parfém, přičemž po herecké stránce jsou nevýrazní a příliš generičtí, takže si
i složitě získávají divácké sympatie. Marwan Kenzari je zas v záporné roli
sultánova rádce Jafara se svým koženým projevem vyloženě tragický – je totiž mimořádně
nepůsobivý a schází mu jak charisma, tak patřičná padoušská démoničnost.
Dějově je pak hraný Aladin víceméně totožný se svou animovanou předlohou,
ačkoli o kopii jedné ku jedné rozhodně nejde, už jen proto, že nová verze je o
půl hodiny delší. Novinkou je např. uvozovací linie, v níž je děj filmu
vyprávěn coby pohádka dvěma malým dětem, přibyly dvě nové písničky, přičemž ty
staré mají nové aranžmá (soundtrack Alana Menkena je mimochodem skvělý), a u
některých scén bylo přeházeno jejich pořadí a pozměněn jejich obsah, což byla
někdy změna k lepšímu a jindy k horšímu.
Z těch lepších změn stojí za to vypíchnout umocněnou emancipační rovinu
princezny Jasmíny, které záleží na budoucnosti lidu, a proto touží převzít po
otci sultánské povinnosti a stát se tak první ženou v historii mužských
vladařů (v kontrastu se sexistickým Jafarem, podle nějž by měla dbát hlavně o to,
aby byla vidět, ne slyšet), a zmíněnou hudební složku. Změny k horšímu tkví
spíš v jejich důsledcích, jež spočívají především v naivně přihlouplém
chování hrdinů v určitých scénách (třeba když jsou v nebezpečí a ačkoli
zrovna mají v ruce lampu s Džinem, tak je nenapadne ji použít a tím tomu
nebezpečí zamezit) a ve velké spoustě nedomyšlených detailů, kvůli nimž některé
dějové či významové aspekty snímku postrádají smysl nebo rovnou důvod existence
(třeba Džinova zmínka o tom, že nedokáže způsobit, aby se někdo do někoho
zamiloval, s čímž už se nadále v příběhu nepracuje). Určité pasáže
selhávají čistě ve srovnání s animovaným originálem – např. finální potyčka
s Jafarem je poněkud uspěchaná a málo gradující – jiné zas ale oproti
originálu mohou alespoň uchvátit svou obrazovou pompézností.
Aladin tak na svou sedmadvacet let starou předlohu v mnohém ztrácí a při
jejím přepracovávání se dopouští řady nedostatků, které zejména při důkladné
znalosti originálu zanechávají hořkou pachuť, i několika přehmatů obzvláště v hereckém
obsazení. I přes množství výtek však snímek naštěstí obstojí díky silnému dějovému
základu, který pár vad v realizaci snese, a díky skvělému Willu Smithovi a
řemeslné profesionalitě tvůrců, jejichž zásluhou je spolu s velkolepou výpravou
sledování Aladina přeci jen převážně
příjemným zážitkem. A český dabing je tentokrát opravdu dobrý, byť původní
znění pochopitelně nic nepřekoná.
Žádné komentáře:
Okomentovat