Hororový román Stephena Kinga Řbitov zviřátek
(psáno schválně s lingvistickými nedostatky) vypráví o čtyřčlenné rodině,
která se přestěhuje do domu sousedícího s rušnou silnicí, nebezpečnou pro
lidi i zvěř. Nedaleko se dokonce nachází hřbitov pro domácí zvířata, kam děti
chodí pohřbívat své přejeté mazlíčky – a kus za ním pak staré indiánské
pohřebiště, v němž znovu ožije každý, kdo v něm bude zakopán, akorát že
pak už nikdy nebude stejný jako dřív. Jde v podstatě o příběh varující
před narušováním přirozeného řádu smrti, v němž se King zabývá i neschopností
smířit se s konceptem smrti jako takové, psychologickými aspekty truchlení
a pocitu viny za něčí úmrtí a také hranicí, za niž by byli lidé ochotni zajít,
aby mohli mít své tragicky a předčasně zemřelé bližní opět po svém boku.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
První filmová adaptace Kingova bestselleru vznikla pod názvem Hřbitov domácích zvířat už v roce
1989. Šlo víceméně o přežitý relikt z éry laciných béčkových hororů
natáčených v USA v 80. letech, jehož děj sice poměrně věrně odpovídal
obsahu literární předlohy, po psychologické stránce však byl podstatně
jednodušší a povrchnější a opíral se převážně o vizuální hororové prvky a
brakovou stylizaci. Nyní přichází do kin jeho modernizovaná předělávka (resp.
nová adaptace původní knihy), která se sice může pyšnit kvalitním obrazem a
současnými herci, ale v jakémkoli jiném ohledu působí, jako by byla zamrzlá
daleko v minulosti.
Už jen prostředky, jimiž se nový Řbitov
zviřátek snaží děsit diváky, jsou jak z minulého století. Zlověstně se
tvářící kocour, zdeformované tělo mladé dívky trpící smrtelnou nemocí, děti s karnevalovými
maskami na obličejích… to vše působí mimořádně zastarale a vyčpěle. Mohlo to být
alespoň vynalézavě použito k vytváření nějaké nervózní atmosféry plné
zneklidňujícího tajemna, leč režisérská dvojice Kevin Kölsch a Dennis Widmyer film
režíruje rutinně a nenápaditě, tudíž v něm o silné atmosféře nebo
vynalézavosti nemůže být řeč.
Ve výsledku je tak film coby horor zakletý v opakujících se nočních
můrách svých hrdinů, těžících z jejich dávných i nedávných traumatizujících
zážitků, v primitivních záhrobních motivech (zakrvácený duch, na šedo
natřené dítě s vypadávajícími vlasy) a v obligátních lekačkách ze čtvrté
cenové, realizovaných prakticky bez jakýchkoli hrátek s diváckým očekáváním.
Důsledkem je tristní absence napětí – kdo nemá panickou hrůzu z hřbitovů,
toho Řbitov zviřátek nemá šanci
vystrašit.
K tomu se film po dějové stránce liší od třicet let starého Hřbitova domácích zvířat pouze ve dvou
zásadních věcech, přičemž jedna z těch změn se týká úplného závěru filmu a
ta druhá je vyzrazena v jednom z trailerů (ne v tom, který je
níže), takže kdo ty upoutávky viděl, toho v kině překvapí už jen máloco.
Jediným dalším výraznějším novým prvkem je akorát dětské pohřební procesí,
využité ovšem pouze coby vizuální ozvláštnění v úvodu snímku, které na
vývoj děje nemá žádný vliv. Ty změny pochopitelně znamenají odklon od Kingovy
předlohy, ale aspoň se tvůrci pokusili nenatočit úplnou kopii předchozí filmové
adaptace, ačkoli oproti ní skoro žádnou další přidanou hodnotu nepřinášejí.
Psychologicky je navíc Řbitov
zviřátek opět strašlivě plochý a řídký a s motivy adaptovanými
z Kingova románu pracuje ještě o něco hůř než verze z roku 1989 – uspokojivě
ztvárnění jsou snad akorát hrdinové filmu (z nichž po herecké stránce stojí za
zmínku Jason Clarke jako otec rodiny a John Lithgow v roli
souseda-starousedlíka) a ústřední téma mrtvých těl ožívajících ve svých hrobech
coby pokřivené stíny bytostí, jimiž bývaly před svou smrtí. Kdo ale kouká na
současné horory běžně, toho to těžko zvedne ze židle – jedinou šanci mají ti
diváci, co se bojí hrozně snadno a pokud možno neviděli starý Hřbitov domácích zvířat, ani nečetli jeho
románovou předlohu.
Žádné komentáře:
Okomentovat