Hellboy je rudý pekelný démon s upilovanými rohy a kamennou pěstí,
jehož během druhé světové války přivedli na svět s pomocí znovuvzkříšeného
Rasputina nacisté, a který v současnosti pomáhá lidem v boji proti jiným
nadpřirozeným silám a pracuje v úřadu pro výzkum paranormálních jevů. Už
tahle věta pravděpodobně předznamenává, zdali je film Hellboy vhodný zrovna pro vás, nebo jestli je představa čertovského
ranaře, krvavě likvidujícího všelijaké stvůry, na váš vkus až příliš ujetá a
extravagantní.
Komiksového hrdinu úspěšně převedl na filmové plátno již v letech 2004
a 2008 ve snímcích Hellboy a Hellboy 2: Zlatá armáda režisér
Guillermo del Toro, který v nich do hlavní role obsadil nezapomenutelného Rona
Perlmana. Novou verzi Hellboye nyní
natočil coby svůj zdaleka největší a nejdražší film britský režisér Neil Marshall,
jenž titulní roli svěřil herci Davidu Harbourovi (šerif ze seriálu Stranger Things).
Pod vedením Neila Marshalla, známého především díky více či méně kvalitním filmům
různých pokleslých žánrů (Psí vojáci, Pád
do tmy, Soudný den) každopádně
vzniklo přeplácané, vizuálně ošklivé, tupé a namachrované béčko, snažící se
oslnit pravděpodobně hlavně náctileté a přiopilé publikum, a které se pod
nánosem značného množství nahodilých postav a motivů posbíraných z různých
koutů fantasy mytologie vyloženě rozpadá před očima.
I původním dvěma příspěvkům od Guillerma del Tora, vrchovatě nápaditým a vizuálně
opojným akčním komiksovým fantasy, lze jistě vyčítat vypravěčskou
překombinovanost a přehnanou spletitost jejich bizarních zápletek. Co jim však
upřít nelze, je konzistence a mimořádně nosný hlavní hrdina, jehož Ron Perlman
ztvárnil jako překvapivě sympatického, charismatického a místy až roztomilého
chlapíka s mladistvou duší, kterého bylo snadné si oblíbit. V podání Davida Harboura,
v Marshallově režii a pod scénářem celovečerně debutujícího scenáristy Andrewa
Cosbyho se však z Hellboye stala poněkud standardní, nesympatická a z hlediska
osobnosti nezajímavá mlátička na monstra, sypající ze sebe drsné humorné hlášky,
které zřejmě měly vyvolávat smích, leč žádná z nich není doopravdy vtipná.
Jakmile se film nemůže o svého titulního hrdinu dostatečně opřít, vyniknou
v něm mnohem víc všechny jeho nedostatky, které jsou navíc podstatně závažnější
než u jeho dvou předchůdců. Děj nového Hellboye
je sice našlapaný, dynamický a plný akčních scén, přesto ale působí rozbředle a
nesoudržně – jako těžce potrhané Frankensteinovo monstrum, slátané ze všeho
možného, které kromě toho po estetické stránce vypadá jako směs televizních
fantasy seriálů z 90. let (Xena, Hercules), cutscén z počítačových her (hlavně
God of War a Silent Hill) a z videoklipů hard-rockových kapel.
Příběh, v němž je Hellboy a jeho tým na stopě nejmocnější čarodějnice
světa, jejíž tělo bylo před patnácti sty lety rozsekáno a po částech pohřbeno na
různých skrytých lokacích, a teď jej skládá dohromady dvoumetrové mluvící
prase, v sobě následně splétá mimo jiné i legendu o králi Artušovi, létající víly
unášející novorozeňata, Babu Jagu v chaloupce na kuří nožce, superhrdinu ze
čtyřicátých let jménem Humr (který vypaluje nacistům na čela klepeta), upíry,
tajný anglický šlechtický spolek obřadně lovící obry, asi půltucet dalších čarodějů,
čarodějnic a senzibilek a pekelné obludy zaplavující Londýn. Přitom je v podstatě
jedno, jestli to všechno vychází nějakým způsobem z původních komiksů o
Hellboyovi, zhusta zkondenzovaných do jednoho dvouhodinového filmu, nebo jestli
se tvůrci v přesvědčení, že natáčejí hrdé béčko, rozhodli zaplnit jej co
největším počtem obskurních elementů vycházejících z fantasy popkultury.
Máloco z toho je totiž dostatečně ukotveno v rámci světa, jenž je ve filmu
vytvářen. Většina z výše zmíněných postav se v příběhu vyskytuje maximálně na
pár minut (v některých případech i jen na pár vteřin). Obvykle je některá z
nich náhodně vytažena ve chvíli, kdy tempo filmu začíná trochu váznout, a pak
už na ni znovu řada nikdy nedojde a nikdo ji už znovu nezmíní. S výjimkou dvou potitulkových
scén, v nichž si snímek mimochodem vytváří podhoubí pro případné pokračování.
Kromě Hellboye jsou tak dalšími zásadními postavami akorát jeho „otec“ a
velitel Úřadu paranormálního výzkumu a obrany (Ian McShane) a jeho dva parťáci –
médium, které si s sebou Hellboy tahá, protože ji kdysi jako malou holčičku
zachránil ze zajetí víl (Sasha Lane), a mutující voják, který si musí pořád píchat
nějaké protilátky, aby nemutoval (Daniel Dae Kim). Hlavní zlou čarodějnici
hraje Milla Jovovich. Všichni jsou ale hrozně jednorozměrní a nesympaticky namyšlení.
Jediný Hellboy v sobě aspoň musí řešit nějaká dilemata související s jeho
původem, samozvaným otcem a nejistotou, za který tým by vlastně chtěl raději kopat.
Přesto se Hellboyovi rozhodně nedá
upřít jistá stylovost a efektnost, zejména co do designu mnohých monster a
náboje akčních sekvencí (třeba když Hellboy bojuje se třemi obry, což je z hlediska
celkové realizace vrcholná scéna filmu). Pozitivem je i hororová stylizace, jíž
pomáhá mládeži do patnácti let nevyhovující přístupnost, v rámci níž byly
brutální scény vyšťaveny takřka do mrtě (spousta utrhaných hlav, končetin
létajících vzduchem a rozpáraných těl, nicméně žádná nahota) a slovník postav byl
obohacen o řízné vulgarity (což ještě posouvá o úroveň výš ze řetězu utržený český
překlad v titulcích). Zkrátka je to nehorázná šílenost, kterou stojí za to
vidět, pokud vás filmy tohoto typu baví.
Snad ve všech ostatních aspektech je však Hellboy převážně neuspokojivý, od těžkopádných a křečovitých pokusů
o humor, přes místy dost jalové digitální triky, až po řemeslné kategorie včetně režie a
zpatlaného scénáře, jež z něj dělají uvědomělou fantasy brakovou slátaninu
okouzlenou sebou samotnou, kterou si plnohodnotně užijí jako guilty pleasure pravděpodobně
jen přívrženci ojedinělých absurdit a bizarních výstředností.
Žádné komentáře:
Okomentovat