Film Avengers: Endgame přímo
navazuje na události ze snímku Avengers: Infinity War a zároveň slouží jako završení velkolepé ságy tvořené dvaadvaceti
filmy, které si studio Marvel vypiplalo během posledních jedenácti let. A je to
epický tříhodinový kolos, v němž se mají šanci orientovat prakticky jen ti
diváci, kteří ty přechozí filmy viděli a alespoň základně se vyznají v jejich
jednotlivých postavách.
Cílem Avengers: Endgame totiž
bylo nejen dokončit to, co bylo v Avengers:
Infinity War načato (a co vyvrcholilo vymazáním existence poloviny všech
žijících organismů ve vesmíru, včetně poloviny samotného týmu Avengers), ale i
dovést do uspokojivého konce dílčí příběhy všech postav v rámci jedné velké
katarze a tak trochu připomenout a zrekapitulovat, co se vlastně za těch
jedenáct let odehrálo, a že právě důraz na prokreslené postavy a jejich vývoj je
tím hlavním, co u Marvelu je a vždycky bylo mnohem důležitější než
superhrdinské souboje a akční mega-bitvy.
 |
| Zdroj fotek: falcon.cz |
Producenti a scenáristé celého Marvel Cinematic Universe každopádně
zaslouží obdiv za to, jak skvěle drží jejich filmy pohromadě z hlediska dějové
návaznosti, velké spousty provázaných motivů a průběžně se proměňujících
motivací a psychologických pochodů jednotlivých hrdinů, protože za tím vším je
vidět na dlouho dopředu a do detailu promyšlený plán, jenž v Avengers: Endgame systematicky a
smysluplně kulminuje. Před bratry Anthonym a Joem Rusoovými, kteří kromě Avengers: Endgame režírovali i dva díly Captaina Americy a Avengers: Infinity War, je zas potřeba smeknout klobouk za to, že
to zvládli ustát a pokaždé spolehlivě poskytnout konzistentní a dramaturgicky precizně
ošetřený mix kvalitní zábavy, akce, napětí, humoru, emocí a vynikající filmařiny.
V případě posledních dvou dílů Avengers
se k tomu všemu ještě přidává odvaha nechat umírat oblíbené postavy a jít do
určité míry proti diváckým očekáváním (ledacos se odehraje úplně jinak, než byste předpokládali), provádět razantní
zvraty a překvapivé scenáristické veletoče a kromě dramatické a efektní akce a barevné
komiksové estetiky nalézt místo i pro pocity chmurné beznaděje a devastující nejistoty.
Ve výsledku tak to, co si všichni mysleli, že bude v Avengers: Endgame trvat ty tři hodiny, je ve skutečnosti hotové za
zhruba dvacet minut a zbytek filmu se nese v atmosféře, která je úplně
jiná než v Avengers: Infinity War,
byť oba filmy vznikaly současně.
Přibližně první hodina Avengers: Endgame
slouží především coby dozvuk předchozího snímku a následně jako dramatická
rozehrávka, která zprostředkovává náhled do světa zotavujícího se ze smrti
několika miliard lidí, v němž každý člověk přišel o někoho blízkého, kdo
byl součástí jeho rodiny nebo okruhu přátel, a těžko se s tím vyrovnává.
Tahle pozvolna vyprávěná část se nese převážně v ponurých tónech deprese
a bezmocnosti, dokud hrdinům nesvitne malé světélko naděje a film se ve své
druhé hodině nepřeklopí ve svižnou a nápaditou komedii (leč i tak mírně
melancholickou), připomínající trochu Dannyho
parťáky říznuté Návratem do
budoucnosti, Harrym Potterem a vězněm
z Azkabanu a špetičkou Big
Lebowskiho, avšak pod taktovkou Marvelu v nejlepší formě.
V prostřední části filmu hrají velkou roli i nostalgické momenty
související s předchozími Marvel filmy, jejichž konkrétní části se na
plátně odehrají znovu, avšak v odlišném kontextu a z jiných úhlů
pohledu. Což je vskutku geniální tah, protože vzpomínání na klíčové momenty celé
série se k jejímu závěrečnému dílu perfektně hodí a navíc je to dovedně
zaimplementováno do překotného a strhujícího příběhu, jenž stojí z určité části
právě na toulkách po minulosti. S tím se pojí i hrátky s časovými
paradoxy, s nimiž film bohužel pracuje trochu lajdácky a vzhledem k jejich
přemíře tím vytváří pocit mírného zmatení. Závěrečná třetina pak nabízí hlavně
monumentální akční vyvrcholení, které nicméně svou velkolepostí, opulentností a
celkovou realizací jiné velké bitvy z předchozích Avengers filmů bohužel nepřevyšuje, a tou pravou tečkou je tím
pádem spíš až emocionální vyvrcholení v posledních patnácti minutách, které
mnozí fanoušci jistojistě probrečí.
Formálně pak film Avengers: Endgame
v mnohém odpovídá tomu, jaké panují trendy ve tvorbě drahých
hollywoodských blockbusterů, které se snaží hlavně potěšit své fanoušky. Nikoho
nepřekvapí, že tvůrci vyměkli a jejich film není pouze o nutnosti smířit se
s nevyhnutelným (a tedy i s bolestnou smrtí bližních), nýbrž je přinejmenším stejnou měrou i o tom,
jak tuto nevyhnutelnost obejít, když se s tím smířit nedokážete (samozřejmě
čistě v mezích žánru sci-fi a komiksové fantazie), což je trochu
škoda. Smrt každopádně pořád visí ve vzduchu spolu s důsledky Thanosovy
genocidy, jimiž se však film zabývá jen okrajově a mnohem víc tlačí na to, aby příběh po úvodní rozehrávce nadále směřoval kupředu v tom stylu, v jakém se to od něj očekává, tedy
svižně, osudově, dramaticky, grandiózně, vtipně a nápaditě – což se mu daří
na výbornou.
Jde o příběhově vrstevnatou a skvěle vybalancovanou podívanou s technickými
aspekty nejvyšší možné úrovně, v níž je dostatek podnětů postačujících hned
na několikero zhlédnutí, ovšem aniž by se jimi divák zároveň mohl přesytit (což
trochu hrozilo ve filmu Avengers:
Infinity War, s nímž Avengers:
Endgame sdílí hlavně to, že už nejde ani tak o superhrdinské filmy, jako
spíš o superhrdinské filmové eposy). Je to film trochu sentimentální, ale bez
přehnaného patosu, je v něm dost klišé, leč výtečně scenáristicky a
režijně podchycených, a je přirozeně dojemný, aniž by působil uslzeně a musel
emoce pracně dolovat. Je to závěr éry, jak má být. Jiný, než jaký si ho
fanoušci pravděpodobně vysnili, ale stejně tak dobrý. Letos jsem ještě z kina
spokojenější neodcházel. Ty tři hodiny uběhly překvapivě rychle.
Ale fakt nedoporučuji jít na něj s čistým štítem, protože se v něm
budete ztrácet (je potřeba to brát jako závěrečný díl dlouhého seriálu). IMAX
3D ideální. A závěrečné titulky moc hezké, byť se v nich tentokrát žádné
dodatečné scény nedočkáte.
Žádné komentáře:
Okomentovat