Italský koprodukční film Šťastný
Lazzaro režisérky a scenáristky Alice Rohrwacher (Zázraky) soutěžil loni na festivalu v Cannes, kde získal
ocenění za nejlepší scénář. Jde o pozoruhodnou směs realistického sociálního
dramatu a víceúrovňového podobenství s prvky magického realismu, která je uprostřed
zřetelně rozdělena na dvě části, jež na sebe sice dějově i myšlenkově navazují
(dohromady vyprávějí jeden příběh a vystupují v nich tytéž postavy), ale
jinak se od sebe zásadně odlišují – mimo jiné se každá z nich odehrává v jiné
době a v jiné lokaci.
První polovina snímku se soustředí na sociální aspekty života rolníků-nevolníků,
žijících v odlehlé italské vesničce v izolované feudální komunitě o zhruba
padesáti lidech všech věkových kategorií a pracujících na tabákových plantážích
pro přísnou a bohatou hraběnku. Sami přitom plat nedostávají a žijí skromným životem
věrných poddaných. Jedním z nich je i prostoduchý Lazzaro, dobrosrdečný, naivně
důvěřivý a své práci oddaný mladík, jehož optikou šťastného prosťáčka je na
jeho okolí nahlíženo.
Skoro to vypadá, jako by se film odehrával před mnoha desetiletími, z leckterých
náznaků nicméně vyplývá, že jeho děj musí být ukotven o dost blíže k současnosti,
než by se na první pohled zdálo (např. hraběnčin syn Tancredi se obléká do triček
s potiskem a má mobilní telefon) – a je pro to dobré, logické a poměrně
nečekané vysvětlení. Příběh filmu pak staví především na zrodu přátelského
vztahu mezi Lazzarem s Tancredim, který si cení Lazzarovy upřímnosti,
bezelstnosti a kamarádské věrnosti a zosnuje s ním plán na vlastní falešný
únos za účelem vzdoru vůči panovačné matce.
Události první poloviny příběhu jsou však pouze odrazovým můstkem pro
polovinu druhou, která na tu první volně navazuje zejména prostřednictvím postavy
Lazzara a dalších vedlejších postav, zároveň je ale natolik odlišná, že to
působí, jako kdyby najednou na plátně začal úplně jiný film. Film, jenž je
mnohem naturalističtější, špinavější (do té doby prosluněné a na pohled líbivé
obrazy letní sklizně jsou záměrně vystřídány šedivějšími a depresivnějšími
odstíny ponuré zimy), a který opouští rurální prostředí dávného venkova a
kriticky se vyjadřuje spíše k současné městské společnosti. Přerod mezi
oběma polovinami je skokový a doprovázený sérií zvratů, při nichž se využívá zaprvé
Lazzarovy prostoduchosti (že se hrdina přestal mentálně vyvíjet, převádí snímek
doslovně i do vizuální podoby a utíná jeho vývoj i po fyzické stránce) a
zadruhé jeho jména (odkazujícího na biblického Lazara, jenž byl Ježíšem vzkříšen
z mrtvých).
Po onom zásadním přerodu v polovině příběhu, jenž mimochodem není nijak
předem budován a diváka zaskakuje zcela nepřipraveného, snímek následně
zprostředkovává nový pohled na stejné postavy, vnímané najednou v jiných kontextech
a za velice odlišných podmínek. Co obě linie myšlenkově spojuje, je mimo jiné motiv
vztahu člověka k přírodě a k vlastní přirozenosti a poukazování na
různé opovrženíhodné příklady toho, jak se lidé chovají ke svým bližním (lhaní
a vykořisťování, podvádění důvěřivců, používání hrubého násilí na bezbranných…),
v rámci čehož na sebe Lazzaro bere úlohu mučedníka. Vyvstávají i otázky
týkající se života spodiny a lidí na okraji, kteří byli vyhnáni ze svého
přirozeného prostředí a zavrženi a zapomenuti tou samou společností, která jim
slíbila, že se o ně postará. K tomu je možné ve filmu nalézat mnohé další,
nejen společenské, ale i náboženské a environmentální interpretace.
Většina těchto myšlenek a významů je navíc poměrně zřetelná a snadná k rozklíčování
(některé z nich jsou dokonce až příliš doslovné) a děj filmu je relativně
jednoduchý a plně srozumitelný, což spolu s bezešvě koherentním vyprávěním
a konzistentně vyzrálou režií dělá ze Šťastného
Lazzara nesmírně divácký snímek, emocionálně silný, příjemný na dívání (jemná
a empatická kamera, skvěle využívající nezvyklý čtvercový formát filmu), jenž je
díky nepředvídatelnému vývoji děje i zábavný a svým způsobem až fascinující, a který
skrze vrstevnatá a jasně identifikovatelná sdělení účinně vybízí k zamyšlení.
Je pravda, že některá ta sdělení se Šťastný
Lazzaro snaží do diváků naprat až příliš pod tlakem a jeho druhá (o něco
rozmělněnější) polovina je o něco hůře skousnutelná než ta první, ale i tak jde
o silný a dlouho přetrvávající zážitek, na němž zaujme i sympaticky přirozený a
minimalisticky-optimistický výkon debutujícího neherce Adriana Tardiola (ono je
ostatně celé obsazení namícháno z herců a neherců, přičemž došlo i na
režisérčinu sestru, herečku Albu Rohrwacher) či celková originální koncepce
filmu, neváhající v polovině pohřbít veškeré dosavadní dění a na jeho
základech budovat dál, s pozůstalým pojítkem ve formě netradičně pojatého
hlavního hrdiny, jehož šťastný úsměv navzdory všem těžkostem a křivdám dojemně
setrvává až do poslední chvíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat