Skleněný pokoj – Recenze – 40%

Mezinárodně obsazené česko-slovenské melodrama režiséra Julia Ševčíka (Normal, Masaryk) Skleněný pokoj je adaptací stejnojmenného románu spisovatele Simona Mawera. Ten se při jeho psaní volně inspiroval životními osudy manželů Grety a Fritze Tugendhatových, původních majitelů brněnské vily Tugendhat.

Ve filmu, odehrávajícím se v letech 1928 až 1968, však tato vila nese název vila Landauer, neb její majitelé jsou ve snímku (a také ve smyšleném příběhu Mawerovy knihy) přejmenováni na Liesel a Viktora Landauerovy, které s reálnými manželi Tugendhatovými spojuje pravděpodobně pouze vkus pro moderní a nekonvenční bydlení a opuštění Československa v roce 1938 v obavách spojených s jejich židovským původem. Děj filmu se však nesoustředí primárně na soužití Liesel (švédská herečka Hanna Alström) a Viktora (dánský herec Claes Bang), nýbrž na kamarádský/milostný vztah mezi Liesel a její přítelkyní Hanou (nizozemská herečka Carice van Houten).

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Středobodem filmu je tudíž romantická linie mezi dvěma ženami, nucenými žít po dlouhá desetiletí odděleně (přestože není příliš jasné, co Haně brání, aby opustila Československo spolu s Landauerovými, když její muž byl navíc také Žid). Obě hrdinky jsou přitom od začátku představovány pouze jako nerozlučné kamarádky, mezi nimiž sice dojde ke dvěma velice cudným a zdráhavým náznakům fyzické touhy, leč ani v nejmenším to nevyznívá tak, že je k sobě váže nějaké osudové láskyplné pouto, kvůli němuž by byly schopné obětovat cokoli, jen aby mohly být spolu.

Zlom nastává až v pozdější fázi filmu, kdy se nešťastná a zlomená Hana rozhodne stát (patrně s vědomím svého manžela) milenkou leteckého konstruktéra, který v té době vilu Landauer shodou okolností obývá, čistě proto, že trávit čas v té vile je zároveň šancí, jak být své milované Liesel nejvíce nablízku. Teprve v tu chvíli divákovi dojde, že její vroucí láska k ní musí být skutečně nesnesitelně intenzivní, když se kvůli ní a kvůli tak pomíjivému a zdánlivému pocitu nechává takto ponižovat.

Osudová zamilovanost obou hrdinek přitom nepůsobí dostatečně silně nejen proto, že ji divák spolu s nimi na plátně neprožije a vnímat ji má šanci jen skrze pár izolovaných fragmentů, které jsou navíc narušovány (často nedořečenými) příběhy nejrůznějších vedlejších postav, ale i z toho důvodu, že se toho o dotyčných ženách příliš nedozví. Vinu za to patrně nese snaha adaptovat obsáhlý a komplexní Mawerův román do stominutového filmu a ponechat z něj přitom co nejvíc, v rámci čehož tvůrci docílili akorát značně zkratkovitého vyprávění plného postav a dějů, z nichž však ve filmu zůstala jen ohlodaná torza, na něž se divák nemá šanci emocionálně napojit.

Děj navíc často skáče kupředu, ale jestli o pár dnů, týdnů, měsíců nebo let, lze s určitostí většinou poznat jen podle toho, jak stárnou děti hlavních hrdinek. V průběhu toho vila chátrá a jejím titulním skleněným pokojem procházejí československé dějiny, leč o ty se snímek jen lehce otírá (přičemž se neobejdete bez znalosti historického kontextu). Oproti knižní předloze navíc filmový Skleněný pokoj nelze příliš chápat jako příběh vily samotné – ta totiž slouží pouze jako atraktivní a neokoukaná lokace, používaná i coby okrasná dekorace pro vizuálně poněkud tendenční a nadužívané estetické záběry, v nichž kamera proplouvá jejím interiérem, nebo se opájí nějakým detailem, hrou světel či zasněženou větévkou v nedaleké zahradě.

Kromě sensitivní kamery však melodramatickou notu jemného a pocitového snímku, který z poslední doby ze všeho nejvíc připomíná Rodinného přítele z trilogie Zahradnictví Jana Hřebejka (celkovou atmosférou i leckterými nedostatky), podtrhuje i tklivá hudba a teatrální herecké výkony. Hanna Alström ještě alespoň dokázala pojmout svou postavu v poměrně široké škále emocí, zatímco na Carice van Houten je toho znát v roli Hany mnohem méně, neb si vystačí po většinu stopáže s výrazem přísné učitelky, který odkládá jen v emotivně vypjatějších sekvencích, jež se neobešly bez slz. Spousta známých českých herců pak vyplňuje velké množství velice okrajových rolí. Karel Roden je sice na plakátě, leč ve filmu stráví v roli architekta vily Landauer jen zhruba deset minut na začátku.

Skleněný pokoj se stejně jako předchozí filmy Julia Ševčíka snaží tvářit jako velký evropský film světové úrovně, výsledkem je však unylé, nesoudržné a emocionálně studené melodrama o dvou ženách, jejichž příběh nedokáže kvůli zkratkovitému a eliptickému stylu vyprávění dostatečně zaujmout. Světová je na něm v podstatě akorát vynikající práce s dobovou stylizací od kostýmů a účesů po historické automobily a nábytek, nicméně to samo o sobě dobrý film neudělá.

(Recenze vyšla v dubnovém vydání Literárních novin, které je k dostání od 28.3.2019. Děkuji redakci za možnost jejího sdílení.)