Mezinárodně obsazené česko-slovenské melodrama režiséra Julia Ševčíka (Normal, Masaryk) Skleněný pokoj
je adaptací stejnojmenného románu spisovatele Simona Mawera. Ten se při jeho
psaní volně inspiroval životními osudy manželů Grety a Fritze Tugendhatových,
původních majitelů brněnské vily Tugendhat.
Ve filmu, odehrávajícím se v letech 1928 až 1968, však tato vila nese
název vila Landauer, neb její majitelé jsou ve snímku (a také ve smyšleném
příběhu Mawerovy knihy) přejmenováni na Liesel a Viktora Landauerovy, které s reálnými
manželi Tugendhatovými spojuje pravděpodobně pouze vkus pro moderní a
nekonvenční bydlení a opuštění Československa v roce 1938
v obavách spojených s jejich židovským původem. Děj filmu se však
nesoustředí primárně na soužití Liesel (švédská herečka Hanna Alström) a Viktora
(dánský herec Claes Bang), nýbrž na kamarádský/milostný vztah mezi Liesel a
její přítelkyní Hanou (nizozemská herečka Carice van Houten).
 |
| Zdroj fotek: bioscop.cz |
Středobodem filmu je tudíž romantická linie mezi dvěma ženami, nucenými žít
po dlouhá desetiletí odděleně (přestože není příliš jasné, co Haně brání, aby
opustila Československo spolu s Landauerovými, když její muž byl navíc
také Žid). Obě hrdinky jsou přitom od začátku představovány pouze jako nerozlučné
kamarádky, mezi nimiž sice dojde ke dvěma velice cudným a zdráhavým náznakům fyzické
touhy, leč ani v nejmenším to nevyznívá tak, že je k sobě váže nějaké
osudové láskyplné pouto, kvůli němuž by byly schopné obětovat cokoli, jen aby
mohly být spolu.
Zlom nastává až v pozdější fázi filmu, kdy se nešťastná a zlomená Hana rozhodne
stát (patrně s vědomím svého manžela) milenkou leteckého konstruktéra,
který v té době vilu Landauer shodou okolností obývá, čistě proto, že
trávit čas v té vile je zároveň šancí, jak být své milované Liesel nejvíce
nablízku. Teprve v tu chvíli divákovi dojde, že její vroucí láska
k ní musí být skutečně nesnesitelně intenzivní, když se kvůli ní a kvůli
tak pomíjivému a zdánlivému pocitu nechává takto ponižovat.
Osudová zamilovanost obou hrdinek přitom nepůsobí dostatečně silně nejen
proto, že ji divák spolu s nimi na plátně neprožije a vnímat ji má šanci
jen skrze pár izolovaných fragmentů, které jsou navíc narušovány (často
nedořečenými) příběhy nejrůznějších vedlejších postav, ale i z toho důvodu,
že se toho o dotyčných ženách příliš nedozví. Vinu za to patrně nese snaha
adaptovat obsáhlý a komplexní Mawerův román do stominutového filmu a ponechat
z něj přitom co nejvíc, v rámci čehož tvůrci docílili akorát značně
zkratkovitého vyprávění plného postav a dějů, z nichž však ve filmu zůstala
jen ohlodaná torza, na něž se divák nemá šanci emocionálně napojit.
Děj navíc často skáče kupředu, ale jestli o pár dnů, týdnů, měsíců nebo
let, lze s určitostí většinou poznat jen podle toho, jak stárnou děti
hlavních hrdinek. V průběhu toho vila chátrá a jejím titulním skleněným
pokojem procházejí československé dějiny, leč o ty se snímek jen lehce otírá
(přičemž se neobejdete bez znalosti historického kontextu). Oproti knižní
předloze navíc filmový Skleněný pokoj
nelze příliš chápat jako příběh vily samotné – ta totiž slouží pouze jako
atraktivní a neokoukaná lokace, používaná i coby okrasná dekorace pro vizuálně
poněkud tendenční a nadužívané estetické záběry, v nichž kamera proplouvá jejím
interiérem, nebo se opájí nějakým detailem, hrou světel či zasněženou větévkou
v nedaleké zahradě.
Kromě sensitivní kamery však melodramatickou notu jemného a pocitového
snímku, který z poslední doby ze všeho nejvíc připomíná Rodinného přítele z trilogie Zahradnictví Jana Hřebejka (celkovou
atmosférou i leckterými nedostatky), podtrhuje i tklivá hudba a teatrální herecké
výkony. Hanna Alström ještě alespoň dokázala pojmout svou postavu v poměrně široké
škále emocí, zatímco na Carice van Houten je toho znát v roli Hany mnohem
méně, neb si vystačí po většinu stopáže s výrazem přísné učitelky, který
odkládá jen v emotivně vypjatějších sekvencích, jež se neobešly bez slz. Spousta
známých českých herců pak vyplňuje velké množství velice okrajových rolí. Karel
Roden je sice na plakátě, leč ve filmu stráví v roli architekta vily
Landauer jen zhruba deset minut na začátku.
Skleněný pokoj se stejně jako předchozí filmy Julia Ševčíka
snaží tvářit jako velký evropský film světové úrovně, výsledkem je však unylé,
nesoudržné a emocionálně studené melodrama o dvou ženách, jejichž příběh
nedokáže kvůli zkratkovitému a eliptickému stylu vyprávění dostatečně zaujmout.
Světová je na něm v podstatě akorát vynikající práce s dobovou
stylizací od kostýmů a účesů po historické automobily a nábytek, nicméně to
samo o sobě dobrý film neudělá.
(Recenze vyšla v dubnovém vydání Literárních novin, které je k dostání od 28.3.2019. Děkuji redakci za možnost jejího sdílení.)
Žádné komentáře:
Okomentovat