V roce 1986 se černošská holčička zatoulá na pouti do zrcadlového
bludiště, odkud si odnese traumatizující zážitek – v jednom ze zrcadel
totiž spatří místo svého odrazu svou dvojnici (nebo si to alespoň myslí).
Následuje skok do současnosti, kdy je z holčičky dávno dospělá žena, která
má sama dospívající dceru, mladšího syna a manžela, a jede s nimi na rodinnou
dovolenou do domu na pláži. Tam je pak jednoho večera přepadne jiná čtyřčlenná
rodina, která ovšem vypadá stejně jako oni – resp. vypadá jako jejich zlé,
pokřivené klony, které je chtějí zabít.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Režisér a scenárista Jordan Peele se dočkal značného úspěchu se svým
filmovým debutem Uteč, za nějž obdržel
mimo jiné několik nominací na Oscara (včetně kategorií Nejlepší film a Nejlepší
režie), z nichž nakonec proměnil pouze tu za nejlepší původní scénář. Šlo
o atmosférický snímek, v němž se chytře pracovalo s motivy rasismu
prostřednictvím znepokojivého a originálně vystavěného satirického
thrilleru/hororu s prvky černého humoru. Jeho druhý film s názvem My se tomu prvnímu v lecčem podobá,
akorát je ještě o něco ambicióznější a namísto rasismu se zabývá odvrácenou
tváří současné Ameriky.
Během poněkud pomalého a natahovaného rozjezdu je divák seznamován s hrdiny
filmu a s různými formami partnerských vztahů demonstrovaných na třech
manželských dvojicích (hlavní hrdinka a její muž, jejich bělošští přátelé a
její rodiče). Po celou dobu se přitom snímek tváří záhadně a mysteriózně,
k čemuž mu dopomáhají mimo jiné i bizarní záběry na králíky (a děti mají
mezi hračkami také látkové králíčky) a četné odkazy na část Jeremiášova
proroctví: „A proto tak praví Hospodin: Hle, přivedu na ně neštěstí, kterému
nebudou moci utéci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevyslyším.“ Zjevení
útočníků a pasáž, v níž se hrdinům představí (přičemž na otázku, co jsou
zač, odpoví, že Američané) a začnou je terorizovat, pak tvoří nejsilnější
a nejpůsobivější místo filmu.
V tu chvíli zároveň začne být jasné, že film My je potřeba číst jako metaforu dvojité identity a dvojí morálky americké společnosti, která
se snaží vymazat ze své minulosti všechno špatné, zlé a temné, ale nedaří se jí
to, protože všechno to bezpráví, krvavá historie a mnohé další prohřešky stejně
zůstávají ukryty vždy jen kousek pod povrchem a v podvědomí všech, odkud
se derou na světlo a pokoušejí se na sebe upozornit. Když se hlavní hrdinové
snaží přežít tváří v tvář nepříteli, tak bojují sami se sebou, a to
doslova, protože nejvíc se bojíme sami sebe a všech nepravostí, jichž jsme se
dopustili, jsme si sami vlastními nepřáteli, sami se omezujeme a ohrožujeme a
vytváříme si uvnitř sebe strachy, nejistotu a nenávist.
Tuhle myšlenku film ostatně razí po celou dobu, avšak od prvotního nástupu
útočníků na scénu se jejímu rozvíjení začne pořádně věnovat až v závěru. Do té
doby plní roli především víceméně standardního (a ne moc dobře napsaného, leč
velmi zručně natočeného) thrilleru o rodině v nebezpečí, která se snaží
před vetřelci utéct, schovat, nebo je zabít. Potenciální napětí je však do
jisté míry ochuzeno o intenzitu kvůli tomu, že psychický i fyzický teror, jemuž
jsou hrdinové vystaveni, je sem tam záměrně odlehčen nějakou vtipnou hláškou,
komickou situací či nadhledem jiného typu (často generovaným postavou hrdinčina
manžela, vtipálka a pohodáře). Ke kvalitám režisérova debutu Uteč se to nedostižně přibližuje opravdu
jen chvílemi.
Kromě toho si film v posledních dvaceti minutách sám podrazí nohy,
když se začne pokoušet o racionální vysvětlení toho, odkud se ti útočníci vzali
a proč vypadají jako kopie hlavních hrdinů, ačkoli se do té doby zdálo, že to přejde
bez vysvětlení jako metaforu a symbol sloužící k volným výkladům. Během
toho vysvětlování se navíc dopustí řady děr a nedostatků, nevysvětlí ani
zdaleka všechno a ještě přitom zcela ztratí veškerou soudnost – začne si
vymýšlet prapodivné a nevěrohodné světy postavené na nejasných pravidlech a
absurdní mytologii, různé zvláštní události, k nimž v předchozím dění
došlo, ponechá zcela bez odezvy, a vytvoří tím ve výsledku o dost více otázek,
než na kolik jich odpoví. Reputaci si pak napraví až interpretačně podnětným závěrem,
jehož smysl však není úplně jednoduše čitelný a může tím pádem leckoho snadno zaskočit.
Co do myšlenkového přesahu a vrstevnatých sdělení se každopádně snímek My tváří sofistikovaně a promyšleně po
právu, oproti tomu jeho příběhová a narativní struktura tvoří spíše jeho slabší
stránku. Jordan Peele přitom důsledně naplňuje svou vizi, skvěle pracuje
s rekvizitami a kamerou, výborně vede herce a i z mála (třeba
z obličejových grimas nebo z modulace hlasu) dokáže vyvolat silně
nervózní atmosféru (a jediné, co nepůsobí dost dobře, a trpělo tím i Uteč, je mix napětí a humoru, v němž
jedno utlumuje druhé a naopak). Snímek kromě toho v rámci jednotlivých segmentů
obsahuje i řadu kvalitních scén a nápadů, ty však pohromadě působí nespojitým a
matoucím dojmem, neboť jsou zasazeny do fikčního světa, jehož pravidla nejsou
dostatečně zřejmá, a i když je nějaké pravidlo přeci jen naznačeno, tak pak není
konzistentně dodržováno.
Místo hororového mrazení, završeného chytrou a údernou pointou, se tak místy
při sledování filmu My dostavuje spíš
pocit rozporuplnosti, doprovázený škrábáním se na hlavě, které je však naštěstí
vykoupeno ve významově bohaté interpretační rovině. Po úspěchu svého prvního
filmu se Jordan Peele zřejmě pokusil tento úspěch zopakovat s něčím trochu
podobným, pod tíhou vysokých ambicí však vytvořil snímek, který funguje do
značné míry především jako abstraktní myšlenkový koncept, zatímco po příběhové a
vypravěčské stránce je v určitých ohledech poněkud nesoudržný a
neuspokojivý.
Žádné komentáře:
Okomentovat