High Life – Recenze – 20%

Sci-fi High Life je prvním anglicky mluveným filmem francouzské režisérky Claire Denis (Miluji tě k sežrání, Vnitřní slunce), u jehož popisu děje si výjimečně dovolím citovat synopsi distributora: „Monte (Robert Pattinson) a jeho malá dcera Willow žijí společně v naprosté izolaci na palubě kosmické lodi hluboko ve vesmíru. Monte, pro kterého byla přísná sebekázeň obranným štítem proti touze, se stal otcem proti své vůli. On i žena, která dítě porodila, byli členové posádky vězňů – odsouzenců na smrt. Pokusní králíci poslaní na misi s cílem najít alternativní zdroje energie. Mise se účastní také lékařka (Juliette Binoche), která zkoumá lidskou sexualitu v extrémních podmínkách a s vězni má své vlastní záměry. Otec a dcera se společně přibližují cíli – černé díře, kde čas a prostor přestávají existovat.“

 

Zdroj fotek: filmeurope.cz

Je pravda, že film High Life začíná asi desetiminutovou sekvencí, v níž se Robert Pattinson stará v kosmické lodi o malou holčičku (a jsou tam sami, protože mrtvá těla ostatních cestujících Pattinson vyházel ven do vesmíru), nicméně touto sekvencí příběh ve skutečnosti vrcholí a celý zbytek filmu se odehrává v minulosti, kdy Pattinson žádnou holčičku ještě dlouho mít nebude a spolu s ním v té kosmické lodi cestuje zhruba deset dalších postav – trestanců, kteří si místo doživotí ve vězení vybrali službu vědě, a ocitli se proto po zbytek svých životů na cestě vesmírem k černé díře. Přičemž Juliette Binoche se je snaží reprodukovat, patrně proti jejich vůli, což probíhá tak, že coby lékařka vybírá od mužských trestanců vzorky spermatu, s nimiž se pak tajně snaží ve spánku oplodnit některou z ženských vězenkyň.

Tím, že svůj příběh vypráví de facto od konce, se film každopádně sám obírá o jakékoli potenciální napětí a dramatičnost, protože na sebe všechno vyzradí předem. Následkem toho je jeho děj do značné míry předvídatelný, což je poměrně zásadní problém vzhledem k tomu, že je navíc i mimořádně utahaný, těžko uchopitelný a extrémně nezáživný. Záměrem bylo zřejmě natočit existenciálně-filozofickou uměleckou sci-fi o hlubinách vesmíru a lidské sexuality, leč výsledkem je vláčně vyprávěná, obsahově prázdná a úmorná nuda, jejíž sdělení o podobnostech mezi lidmi a divou zvěří jsou buď brutálně doslovná, nebo neuvěřitelně matoucí (nabízí se interpretace, že jde o sofistikovanou kritiku psích množíren, ale nejsem si jist, jestli jsem to pochopil správně), a která ani vizuálně nenabízí nic, kvůli čemu by stálo za to ji vidět.

Další věc je pak ta, že herci v čele s toporným Pattinsonem hrají výhradně jen vrcholně nesympatické a nesnesitelně otravné postavy, z nichž o většině se vůbec nic nedozvíte, a zbytek jsou vyšinutí magoři. Už tak dost nesmyslně vyprávěný děj je navíc zbytečně narušován jejich poněkud nahodilými vzpomínkami na jejich životy na Zemi a dalšími izolovanými vsuvkami (velice nepadnoucí scéna s rozhovorem s jakýmsi vědcem, dlouhá erotická pasáž s Juliette Binoche v místnosti se sexuálním trenažerem), jejichž existence nemá v rámci příběhu žádné opodstatnění.

Přitom rozhodně nelze tvrdit, že by zápletka o vězních-astronautech, letících cíleně do černé díry a nevědomě se účastnících experimentů s umělým oplodňováním, byla fádní a nepozoruhodná – film s takovým námětem by naopak šlo vystavět hrozně zajímavě. Claire Denis jej však svou nuceně uměleckou vizí zašlapala do země.