Dumbo – Recenze – 50%

Disneyho animovaný Dumbo z roku 1941 je bajkou o slůněti narozeném v cirkusu, které má obrovské uši, kvůli nimž se mu všichni smějí. Pak ale zjistí, že když bude těma ušima dost mávat, dokáže létat, načež se z něj stane světoznámá cirkusová hvězda. Zkrátka je to jednoduchý příběh o sebedůvěře a o tom, že když se od ostatních v něčem lišíte, nemusíte se za to stydět, protože ty odlišnosti vás činí výjimečnými. Z dospělého hlediska pak jde zejména o kritiku šikany, v níž nechybí opilecké halucinace či dobové odkazy na afroamerickou komunitu a na Disneyho nespokojené zaměstnance.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Stejnojmenné hrané předělávky této klasiky se chopil režisér Tim Burton, který je v podstatě expertem na filmy, jejichž hrdinové jsou pro svůj nezvyklý fyzický zevnějšek či netradiční vlastnosti ve zbytku společnosti za vyděděnce. Ve spolupráci se scenáristou Ehrenem Krugerem, autorem scénářů k několika filmům ze série Transformers, se přitom dopustil řady změn (což se ostatně dalo čekat, neb animovaný Dumbo má pouze 64 minut). Některé ty změny jsou nicméně docela zásadní – oproti původnímu snímku například v novém Dumbovi zvířecí postavy nemluví a Dumbo ani není jeho hlavní postavou.

Příběh se sice stále odehrává v krachujícím cirkusu, v němž se narodí slůně s velkýma ušima, leč jeho hlavním hrdinou je jezdec na koních Holt (Colin Farrell), který se v roce 1919 vrací z války za svými dvěma dětmi a ke svému původnímu zaměstnavateli. Že Dumbo umí létat, se ty děti dozvědí už po nějakých dvaceti minutách filmu a dalších přibližně patnáct minut trvá, než se o jeho úžasném nadání dozvědí všichni ostatní. To, co známe jako děj původního Dumba, tak zabírá v jeho nové verzi jen zhruba třetinu stopáže.

Zbylé dvě třetiny příběhu jsou pak tvořeny zcela novým obsahem, v němž se na scéně objeví bohatý majitel obřího zábavního mega-parku (Michael Keaton), který cirkus koupí i s jeho principálem (Danny DeVito), se všemi jeho zaměstnanci a pochopitelně i s létajícím Dumbem pro vlastní spektakulární show. Nepřekvapivě ale všechny ošklivě podvede, načež se všichni zaměstnanci cirkusu spolčí za účelem zachránit v sérii akčních scén ze spárů zlého podnikatele nejen Dumba, ale i jeho maminku. A Holt (jehož žena, matka jeho dětí, před časem zemřela) se mezitím začne nenápadně sbližovat s akrobatkou Colette (Eva Green).

Problém přitom není v tom, že by si tvůrci nového Dumba dovolili obohatit děj toho starého o vlastní nástavbu, nýbrž v tom, že ta nástavba je tvořena strašlivě línou a stokrát ohranou šablonou se spoustou klišé, která ani není zpracována dostatečně zajímavě a poutavě. Úplně všechny postavy ve filmu představují ty nejjednodušší archetypy a jsou tak mělké, že žádnou z nich nelze popsat víc než jedinou krátkou větou. Herci jsou povětšinou tuctoví, tempo vyprávění malátné, a přestože snímek režíroval Tim Burton, tak ani vizuálně nenabízí nic moc pozoruhodného. Každopádně je v něm ale spousta digitálních triků (zřejmě i naprostá většina zvířat a lokací je kompletně počítačová), jejich úroveň je však poněkud kolísavá.

Na svého 78 let starého animovaného předchůdce Dumbo místy odkazuje prostřednictvím několika převzatých scén (Dumbova pěnová koupel, klaunské číslo s požárem a hasiči, tripovitá pasáž s růžovými slony…) a několika písniček, předělaných v nových aranžmá, ale jinak toho s ním má kromě prvotní zápletky společného jen málo. V podstatě jde o pouze průměrnou dětskou pohádku, jejíž úspěch u mladších diváků se navíc bude odvíjet i od toho, jestli jim nebude připadat příliš chmurná – přeci jen vypráví, byť se šťastným koncem, především o smutném slůněti, kterému se stýská po mamince, stejně jako jeho dvěma dětským opatrovatelům.

Dumbo tak v podstatě stojí na roztomilosti titulního slůněte, na barvité výpravě, hudbě Dannyho Elfmana a stylizované atmosféře, místy příjemně magické, místy na poměry dětského filmu relativně temné. Příběh létajícího Dumba je v něm však spolu s poselstvím o nalezení víry v sebe sama výrazně upozaděn ve prospěch jednotvárných lidských hrdinů, zasazených do povážlivě nenápaditého děje, jenž dojíždí na schematičnost a nedostatek hravosti.