Hlavním hrdinou na pět Oscarů nominovaného filmu Zelená kniha, odehrávajícího se v Americe v první polovině 60.
let, je newyorský Američan s italskými kořeny Tony Vallelonga (Viggo
Mortensen), milující manžel a otec a bývalý vyhazovač s nebývalou chutí k jídlu,
jemuž je nabídnuto dělat šoféra a bodyguarda černošskému klavíristovi Dr.
Donovi Shirleymu (Mahershala Ali) na jeho dvouměsíčním koncertním turné po jihu
USA. Přičemž Tony je sice v jádru dobrák, ale zároveň tak trochu samorost,
primitiv, ranař a rasista, který těží ze svých pracovních zkušeností z nočních
klubů a ví, jak to ve světě chodí, zatímco Dr. Don je bohatý, důstojný a
kultivovaný elegán a hudební génius, který žije v luxusním apartmánu nad
Carnegie Hall, a jehož představy o reálném světě jsou poněkud naivní.
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Výsledkem je precizně vybroušená směs komedie a dramatu, která vypovídá o
rasismu, aniž by byla přehnaně citově vydírající a příliš tlačila na pilu, a o
tom, jak se z lidí stávají díky vzájemnému vlivu lepší a poučenější bytosti,
aniž by se utápěla v neobratně podsouvaných či doslovných ponaučeních. Jde
o nesmírně příjemný, pozitivní a divácky nenáročný snímek z žánru road
movie, který sice prakticky jen naplňuje určitou šablonu o přátelství dvou velmi
rozdílných postav pocházejících z různých prostředí a sociálních vrstev (divácky
neuvěřitelně vděčnou a ozkoušenou na mnoha filmech od Řidiče slečny Daisy po Nedotknutelné),
leč naplňuje ji mimořádně schopně a na vysoké úrovni v každém ohledu.
Předně je potřeba vyzdvihnout fantastické výkony Vigga Mortensena a
Mahershaly Aliho (obou nominovaných na Oscara), kteří se do svých jasně
definovaných a výborně napsaných postav převtělili do nejmenších drobností od stylu
vyjadřování a intonace hlasu (Mortensenův dokonalý italský přízvuk) po drobná
gesta, úšklebky a celkovou řeč těla. V mnohém jim přitom pomohl pečlivě
budovaný scénář s chytře vymyšlenými dialogy a přesná režie Petera Farrellyho. Je
to opravdu k nevíře, že režisérem tohoto vyzrálého a kultivovaného filmu
je stejný člověk, jenž spolu se svým bratrem proslul jako tvůrce stupidních a
mnohdy i dost nevkusných, trapných a otřesných komedií, mezi nimiž snímky Něco na té Mary je či Blbý a blbější ještě lze považovat
za ty povedenější.
Děj Zelené knihy je sice do určité
míry předvídatelný a neříká se v něm nic vyloženě objevného, co by už
nezaznělo v mnoha jiných filmech dříve (ale opět, je to realizováno velmi
přirozeně, příjemně, nápaditě a zručně), a zároveň je zřetelně stylizovaný a
hollywoodsky přikrášlený. Na mnoha místech tím pádem působí až pohádkově a
nerealisticky ve vztahu ke skutečnému světu – byť jsou oba jeho hrdinové vytvořeni
podle reálných předobrazů a opravdu společně v šedesátých letech projeli
jižní státy USA v rámci koncertního turné (a Zelená kniha byla skutečná turistická příručka pro černochy
cestující po americkém jihu s tipy, kde se mohou bez újmy na zdraví najíst
a přespat). Nicméně nikde není řečeno, že se filmy inspirované skutečnými
událostmi musejí vždy držet reality, pokud jsou v rámci svého vnitřního světa a
své stylizace soudržné a konzistentní, protože to je to, co se počítá. A to Zelená kniha rozhodně je.
Je pravda, že relativně hladký průběh děje je z hlediska rasismu narušován
pouze jednoduchými a opakujícími se konflikty (napadání, segregace), jimž chybí
hloubka a komplexnost. Avšak nezdá se, že by ambice Zelené knihy spočívaly ve snaze o komplexní výpověď na téma rasismu
v Americe, spíš jde pouze o poukázání na to, jak je rasismus ve své
podstatě hloupý a nesmyslný – a v tomto ohledu Zelená kniha dosahuje svého cíle zcela uspokojivě. Nedostatečně působí
akorát přerod Tonyho z rasisty v ne-rasistu, který je zbytečně
uspěchaný a takřka skokový, nehledě na to, že Tony se jako rasista projevuje jen sporadicky (vyjma pár předsudků prakticky jen v jedné scéně na začátku filmu, v níž vyhodí do odpadkového koše
skleničky, ze kterých dávala jeho žena napít dvěma černošským instalatérům).
Nicméně zcela zavrhnout mohou Zelenou knihu
snad akorát ti, kteří podobné filmy vnímají jako vykalkulované, populistické a
zjednodušené sázky na jistotu, vytvořené kvůli filmovým cenám a určené pro ten
typ diváků, co se snadno a rádi rozplývají nad šablonovitým sentimentálním
kýčem. Zelená kniha sice je do jisté míry
zjednodušená, sentimentální a populistická (přeci jen divákům servíruje černobílé
vidění světa a nakonec dodává hřejivou naději, že jsou i hodní lidé bez
předsudků) a rozhodně je i šablonovitá, leč čistě za strategický kalkul ji
označit nelze, už jen proto, že za jejím scénářem stojí mimo jiné Nick
Vallelonga, syn skutečného Tonyho Vallelongy, z čehož vyplývá, že prvotní důvody
za vznikem filmu mají především osobní původ.
Šablonovitost a diskutabilně ztvárněný motiv rasismu tak tvoří nejproblematičtější
prvky filmu, na který je však pro jeho vysoké tvůrčí a herecké kvality těžké se
zlobit. Zelená kniha totiž jinak zcela
plní svůj účel coby nenáročná feel-good oddechovka s jasným poselstvím,
která exceluje ve vykreslení postupně se vyvíjejícího vztahu svých hrdinů na
pozadí spousty skvěle pointovaných situací a roztomilých vedlejších motivů (psaní
dopisů, Tonyho apetit), a vzhledem k tomu, že vrcholí Štědrým dnem, tak plně
obstojí i jako vánoční film.
Žádné komentáře:
Okomentovat