Mrazivá pomsta (Cold Pursuit) – Recenze – 70%

Americký thriller (s výraznými prvky černé komedie) Mrazivá pomsta je předělávkou norského filmu Boj sněžného pluhu s mafií z roku 2014. V původním filmu hrál hlavní roli Stellan Skarsgård, v americké verzi se stejné úlohy zhostil Liam Neeson. A stejně jako u nedávného remaku Nedotknutelných platí, že jde o předělávku velmi věrnou, což je v tomto případě ještě umocněno tím, že jak tu původní skandinávskou verzi, tak i tu americkou natočil stejný norský režisér, Hans Petter Moland. A nenechte se odradit tím, že jde o další thriller s Liamem Neesonem, protože tenhle je oproti většině zástupců tohoto specifického sub-žánru poměrně netradiční a podstatně zajímavější.

Liam Neeson hraje obyčejného řidiče sněžného pluhu jménem Nels Coxman, který v městečku Kehoe ve Skaliských horách (nedaleko Denveru) protahuje zapadané silnice, aby se turisté dostali k věhlasným lyžařským sjezdovkám. Se svou ženou (Laura Dern) má dospělého syna a díky svým službám pro chod města je čerstvým držitelem ocenění pro občana roku. Jednoho dne však policie najde jeho syna mrtvého, předávkovaného heroinem. Výčitkami ztrápená manželka od Nelse odejde, takže mu zbyde akorát stará puška a pomyšlení na sebevraždu. Pak se ale náhodou dozví, že jeho syna ve skutečnosti zabili drogoví dealeři – a on se na oplátku rozhodne zabít je.

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Zpočátku tedy Mrazivá pomsta vypadá jako naprosto standardní a průměrný thriller o odplatě s Liamem Neesonem a i v následujících minutách je děj filmu velice obyčejný, obvyklý a nesmírně přímočarý – Nels zkrátka zabije jednoho dealera, před tím se od něj dozví kontakt na dalšího, počíhá si na něj, pak ho taky zabije, a takto se posunuje ve zločineckém žebříčku výš a výš. Do toho se zároveň začne v rámci vedlejší příběhové linie vkrádat zlý mafián Viking (Tom Bateman), jenž se v tom žebříčku ocitá na jeho vrcholu, a který z toho, že mu najednou začali v okolí mizet dealeři, podezírá konkurenční indiánskou drogovou mafii, která operuje ve stejném teritoriu. A řeší přitom neshody se svou ex-manželkou ohledně opatrovnictví jejich malého synka.

Další věc, která se postupně začne do filmu vkrádat, je černý humor. Ze začátku jen velice opatrně a nenápadně, ale postupem času čím dál častěji a s čím dál větší intenzitou. Nejprve slouží pouze k dodání trochy nadhledu a uvolnění jinak značně seriózní, tragické a posmutnělé atmosféře filmu (třeba použitím rozverné hudby nebo humorným využitím nějaké rekvizity), pak i k formování velmi jemných a ironických gagů a případně i celých dlouhých sekvencí prodchnutých nadsázkou (několik postarších indiánských mafiánů se snaží ubytovat v horském hotelu, kde jim zmatená recepční ignorantsky vysvětluje, že pro to potřebují rezervaci – a když pak dostanou jako omluvu lyžařské skipasy, tak jdou na sjezdovku a koulují se tam), následkem čehož jsou tón i děj filmu čím dál tím absurdnější, no a poslední scéna už je vyloženě ze žánru bláznivé komedie.

Ve druhé polovině snímku tím pádem humor dokonce převládá (v kontrastu s tou severskou zasněženou depresí, s níž započal) a zároveň se komplikuje jeho děj, který podstatně ubere na přímočarosti a předvídatelnosti, začnou v něm přibývat postavy i další příběhové odbočky a výsledkem je zvláštní a nesmírně zábavný tvar, který je vtipný třeba i tím, že režisér v něm opakovaně používá určité motivy zcela záměrně takovým způsobem, aby v tom bylo snadné najít vzorec a posmívat se jeho přehnané očividnosti (což už je docela dost sofistikované, pokud to tedy byl záměr). Stříkající krev například musí vždy dopadat na nějaký bílý podklad, přičemž jednou je to sníh, podruhé svatební šaty, pak bílá nafukovací pohovka… a tak dále. Nebo pokaždé, když někdo jede autem a hraje k tomu rádio, tak se z něj musí vždy ozývat nějaká v rámci kontextu nevhodná hudba, na což musí postavy vždy upozorňovat.

Některé vtipné nápady jsou přitom prakticky jen zopakovány z norského originálu, případně jsou jen mírně obměněny (třeba pomníčky se jménem a přezdívkou každé postavy, která byla právě zavražděna), nemalé množství dalších je však vymyšleno nově, potažmo vzniklo adaptováním původního materiálu na míru americkým reáliím. A nejde jen o humor – vynikající je třeba úžasně smutný detail, kdy indián jde po obchoďáku a chmurně si povzdechne v obchodě s indiánskými dekami, na nichž je cedulka s nápisem Made in China.

Nečekejte však čistou komedii, u níž se budete za břicha popadat. Smát se nahlas u Mrazivé pomsty sice není nic ojedinělého, leč je potřeba si na ty komediální prvky trochu počkat a zvyknout si na neobvyklý styl filmu a na jeho tón, který se v průběhu snímku průběžně a pomaličku mění a pozvolna jej převádí na jiný žánr. A je třeba nezapomínat na to, že přes to všechno je Mrazivá pomsta stále přeci jen thriller, byť kvůli častému výskytu černého humoru a posléze i poměrně bizarních, až absurdních situací poněkud ztrácí tvář, kvůli čemuž jej nejpozději od poloviny dál nelze brát příliš seriózně.

Oba ty žánry jsou přitom realizovány prakticky jen mírně nadprůměrně, jejich skloubení však vytváří pozoruhodný, příjemný a osvěžující mix, který je navíc realizován velmi konzistentně a s pevnou režijní rukou tvůrce, jenž ví moc dobře, co dělá. Příběhově ale stejně není vše úplně dotažené a ne všechno do sebe zapadá – manželka hlavního hrdiny v pětině filmu odejde a je zapomenuta, dějové linie věnované některým vedlejším postavám (od mladé ambiciózní policistky po Vikingova malého synka) nejsou dostatečně uspokojivě završeny a Liam Neeson hrál stejný typ hrdiny v jiných filmech opravdu už mockrát. Štěstí je, že Mrazivá pomsta na rozdíl od nich v lecčem sympaticky vybočuje, za což ovšem patří dík zejména původnímu Boji sněžného pluhu s mafií. Ale pokud jste jej neviděli, nyní máte k dispozici jeho velmi slušnou americkou variaci.