Ženy v běhu – Recenze – 60%

Českou komedii Ženy v běhu natočil a napsal coby svůj režijní debut scenárista (a nyní i režisér) Martin Horský, mimo jiné autor scénářů k filmům Láska je láska a Život je život (a spolu-autor Bezva ženské na krku). Jde v ní o tři dospělé sestry (Tereza Kostková, Veronika Kubařová a Jenovéfa Boková), které se nechají svojí maminkou (Zlata Adamovská) přemluvit k tomu, aby jí pomohly splnit poslední přání jejich nedávno zesnulého otce – uběhnout maraton – a rozdělí si za tím účelem 42 kilometrů dlouhou trasu na čtyři části, aby mohly celý závod běžet s urnou na zádech jako rodinnou štafetu. Přičemž to běhání je víceméně jenom záminkou pro různé romantické zápletky, jejichž hlavními hrdinkami je ta trojice dcer.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Zdaleka nejlepší je příběhová rovina s nejstarší dcerou v podání Terezy Kostkové (přítel Ondřej Vetchý a tři synové, z nichž jeden je skutečným synem Vetchého a jeden je skutečným synem Kostkové), z níž sálá přirozenost a bezprostřední vtipnost, přičemž postavy v ní často pronášejí opravdu legrační a dokonce i poměrně chytré hlášky a skvěle na sebe navzájem reagují (akorát je trochu divné, když je postava Ondřeje Vetchého prezentována jako manuálně zručný muž, co ve volném čase lepí modely lodí, ale když je to kvůli nějaké vtipné scénce potřeba, stane se z něj najednou mimořádně nešikovné a neschopné nemehlo). Zápletku pak tvoří zejména sázka mezi Kostkovou a Vetchým, že když ho na maratonu předběhne, bude ji muset konečně požádat o ruku.

Příběh nejmladší dcery (Jenovéfa Boková), byť sympatický, tak relativně předvídatelný a obyčejný (a méně vtipný než ten první), se zas točí především kolem jejího pozvolna se rodícího romantického vztahu s mladým trenérem (Vladimír Polívka), kterého si pro sebe a své dcery najme její matka, aby je společně učil běhat. Hrdinka je tu za odpůrkyni běhání, která kromě netrénované fyzičky řeší i předchozí poměr se ženatým milencem a pracovní komplikace. Obě zmíněné dějové linie přitom fungují i symbolicky v tom smyslu, že obě ženy toho v nich musejí hodně naběhat nejen při tréninku, nýbrž i z hlediska svých pracovních či rodinných povinností.

Nejhorší je naopak část věnovaná prostřední dceři (Veronika Kubařová), která by chtěla dítě a po rozchodu s přítelem začne uvažovat nad umělým oplodněním, ale pak se seznámí se zhruba devítiletou dívkou bydlící v protějším domě, jejíž maminka zemřela a táta-policista musí být přes den dlouho v práci. Ta holčička si pak udělá z Kubařové de facto neplacenou chůvu a začne se ji snažit dohazovat svému tatínkovi, což asi mělo působit roztomile a dětsky nevinně, ale v důsledku z toho ta holčička vychází jako hnusně vypočítavá manipulátorka a citová vyděračka, přičemž její dialogy jsou navíc strašlivě nepřirozené. Vůbec celá ta zápletka působí od začátku do konce křečovitě a strojeně a je tím pádem ve strašlivém kontrastu s příběhy předchozích dvou sester (zejména s tím prvním).

Všechny tři příběhy jsou vyprávěny souběžně a na přeskáčku a střetávají se prakticky jen při běžeckých sekvencích, v nichž se všechny tři sestry spolu s maminkou a s trenérem setkávají na tréninku, a pak pochopitelně v závěru při maratonu (postava Zlaty Adamovské se mimo to ve filmu vyskytuje jen okrajově). Je přitom potěšující, že v nich nepanuje žádný zmatek v motivacích nebo činech postav, že herecky je snímek celkově vyvážený a všeobecně vydařený, že i u těch méně povedených vtipů lze alespoň pochopit, v čem měla spočívat jejich pointa, a že děj je přehledný, přiměřeně přímočarý a přitom i dostatečně nosný na to, aby sám o sobě obstál jako náplň celovečerního filmu, protože nic z toho není vždy samozřejmostí a v Ženách v běhu tohle všechno naštěstí funguje dobře.

Jistě, některé vtipy nejsou úplně kvalitní, zvlášť v porovnání s těmi sofistikovanějšími (např. hanbaté narážky na bobry jsou přeci jen příliš primitivní a lacině prvoplánové), a některé příběhové aspekty by bylo lepší vynechat (vyloženě nadbytečná mini-zápletka s krádeží je ve filmu přítomna zřejmě jen kvůli tomu, že jedna z vedlejších postav je policista, ale kromě toho pro její existenci není žádný logický ani dramatický důvod), nicméně to už jsou v podstatě jen detaily.

Vzpomínka na komedie Láska je láska, Život je život nebo Bezva ženská na krku nepatří k těm nejradostnějším, avšak Ženy v běhu mají naštěstí k podobně bizarně rozpadlým paskvilům daleko a ve filmové kariéře Martina Horského tvoří dosavadní vrchol. Zároveň ale ani nejsou ničím zvlášť výjimečné – scenáristicky i režijně jde o velice rutinní, neinvenční a bezpečnou komediální ránu na jistotu plnou otřepaných příběhových šablon a klišé. Na druhou stranu jde ale aspoň o komedii žánrově čistou, realizovanou povětšinou velmi obstojně a místy i poměrně vtipnou, což je vzhledem k úrovni většiny českých komedií posledních let skoro zázrak.