Českou komedii Ženy v běhu natočil
a napsal coby svůj režijní debut scenárista (a nyní i režisér) Martin Horský,
mimo jiné autor scénářů k filmům Láska
je láska a Život je život (a
spolu-autor Bezva ženské na krku).
Jde v ní o tři dospělé sestry (Tereza Kostková, Veronika Kubařová a
Jenovéfa Boková), které se nechají svojí maminkou (Zlata Adamovská) přemluvit
k tomu, aby jí pomohly splnit poslední přání jejich nedávno zesnulého otce
– uběhnout maraton – a rozdělí si za tím účelem 42 kilometrů dlouhou trasu na
čtyři části, aby mohly celý závod běžet s urnou na zádech jako rodinnou
štafetu. Přičemž to běhání je víceméně jenom záminkou pro různé romantické
zápletky, jejichž hlavními hrdinkami je ta trojice dcer.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Zdaleka nejlepší je příběhová rovina s nejstarší dcerou v podání
Terezy Kostkové (přítel Ondřej Vetchý a tři synové, z nichž jeden je
skutečným synem Vetchého a jeden je skutečným synem Kostkové), z níž sálá
přirozenost a bezprostřední vtipnost, přičemž postavy v ní často pronášejí
opravdu legrační a dokonce i poměrně chytré hlášky a skvěle na sebe navzájem
reagují (akorát je trochu divné, když je postava Ondřeje Vetchého prezentována
jako manuálně zručný muž, co ve volném čase lepí modely lodí, ale když je to
kvůli nějaké vtipné scénce potřeba, stane se z něj najednou mimořádně
nešikovné a neschopné nemehlo). Zápletku pak tvoří zejména sázka mezi Kostkovou
a Vetchým, že když ho na maratonu předběhne, bude ji muset konečně požádat o
ruku.
Příběh nejmladší dcery (Jenovéfa Boková), byť sympatický, tak relativně
předvídatelný a obyčejný (a méně vtipný než ten první), se zas točí především
kolem jejího pozvolna se rodícího romantického vztahu s mladým trenérem
(Vladimír Polívka), kterého si pro sebe a své dcery najme její matka, aby je
společně učil běhat. Hrdinka je tu za odpůrkyni běhání, která kromě netrénované
fyzičky řeší i předchozí poměr se ženatým milencem a pracovní komplikace. Obě
zmíněné dějové linie přitom fungují i symbolicky v tom smyslu, že obě ženy
toho v nich musejí hodně naběhat nejen při tréninku, nýbrž i z hlediska
svých pracovních či rodinných povinností.
Nejhorší je naopak část věnovaná prostřední dceři (Veronika Kubařová),
která by chtěla dítě a po rozchodu s přítelem začne uvažovat nad umělým
oplodněním, ale pak se seznámí se zhruba devítiletou dívkou bydlící
v protějším domě, jejíž maminka zemřela a táta-policista musí být přes den
dlouho v práci. Ta holčička si pak udělá z Kubařové de facto neplacenou
chůvu a začne se ji snažit dohazovat svému tatínkovi, což asi mělo působit
roztomile a dětsky nevinně, ale v důsledku z toho ta holčička vychází
jako hnusně vypočítavá manipulátorka a citová vyděračka, přičemž její dialogy
jsou navíc strašlivě nepřirozené. Vůbec celá ta zápletka působí od začátku do
konce křečovitě a strojeně a je tím pádem ve strašlivém kontrastu
s příběhy předchozích dvou sester (zejména s tím prvním).
Všechny tři příběhy jsou vyprávěny souběžně a na přeskáčku a střetávají se
prakticky jen při běžeckých sekvencích, v nichž se všechny tři sestry spolu
s maminkou a s trenérem setkávají na tréninku, a pak pochopitelně
v závěru při maratonu (postava Zlaty Adamovské se mimo to ve filmu
vyskytuje jen okrajově). Je přitom potěšující, že v nich nepanuje žádný
zmatek v motivacích nebo činech postav, že herecky je snímek celkově
vyvážený a všeobecně vydařený, že i u těch méně povedených vtipů lze alespoň
pochopit, v čem měla spočívat jejich pointa, a že děj je přehledný,
přiměřeně přímočarý a přitom i dostatečně nosný na to, aby sám o sobě obstál
jako náplň celovečerního filmu, protože nic z toho není vždy samozřejmostí
a v Ženách v běhu tohle
všechno naštěstí funguje dobře.
Jistě, některé vtipy nejsou úplně kvalitní, zvlášť v porovnání
s těmi sofistikovanějšími (např. hanbaté narážky na bobry jsou přeci jen
příliš primitivní a lacině prvoplánové), a některé příběhové aspekty by bylo
lepší vynechat (vyloženě nadbytečná mini-zápletka s krádeží je ve filmu
přítomna zřejmě jen kvůli tomu, že jedna z vedlejších postav je policista,
ale kromě toho pro její existenci není žádný logický ani dramatický důvod),
nicméně to už jsou v podstatě jen detaily.
Vzpomínka na komedie Láska je láska,
Život je život nebo Bezva ženská na krku nepatří k těm nejradostnějším,
avšak Ženy v běhu mají naštěstí
k podobně bizarně rozpadlým paskvilům daleko a ve filmové kariéře Martina
Horského tvoří dosavadní vrchol. Zároveň ale ani nejsou ničím zvlášť výjimečné
– scenáristicky i režijně jde o velice rutinní, neinvenční a bezpečnou
komediální ránu na jistotu plnou otřepaných příběhových šablon a klišé. Na
druhou stranu jde ale aspoň o komedii žánrově čistou, realizovanou povětšinou velmi
obstojně a místy i poměrně vtipnou, což je vzhledem k úrovni většiny
českých komedií posledních let skoro zázrak.
Žádné komentáře:
Okomentovat