Složka 64 (Journal 64) – Recenze – 90%

Dánský krimi-thriller Složka 64 je dalším filmem v již čtyřdílné sérii adaptací kriminálních románů spisovatele Jussiho Adler-Olsena o vyšetřovatelích speciálního Oddělení Q, jenž se zabývá starými nevyřešenými případy. Snímek tudíž navazuje na thrillery Žena v kleci, Zabijáci a Vzkaz v láhvi, nicméně není potřeba je vidět, neboť Složka 64 je dějově zcela soběstačná. A velké překvapení – jde zatím o zdaleka nejlepší díl.

Detektiv Carl a jeho asistent Assad se tentokrát dostávají k případu tří mumifikovaných mrtvol nalezených za falešnou stěnou v jednom opuštěném kodaňském bytu. Těla jsou naaranžována na židlích kolem jídelního stolu, čtvrtá židle nicméně zůstala prázdná. Kdo za vraždami stojí a komu byla určena ta zbývající židle?

 

Zdroj fotek: Aerofilms.cz

Předchozí díly série jsou v podstatě vzájemně zaměnitelné, mírně nadprůměrné adaptace mnohem komplexnějších knižních předloh, zkrátka slušné žánrové snímky, které se kromě relativně standardního pátrání po pachatelích nějakého starého případu nikdy nepokoušely o nic moc hlubšího a jejichž kriminální zápletka obvykle trpěla tím, že divák byl před dvojicí hlavních hrdinů-vyšetřovatelů vždy o krok napřed, protože jejich detektivní práce byla obvykle soustavně prokládána scénami s pachateli (a případně jejich oběťmi) – a tím byla jejich totožnost prozrazena předem. To se nyní mění se Složkou 64, jíž se zázračně podařilo tyto nedostatky přetvořit v přednosti:

• Děj sice začíná stejně jako doposud – obligátním pátráním po vrahovi – leč postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším.

• Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. V tomto případě to prokládání hlavní dějové linie výše zmíněnými pasážemi ničemu nevadí, neb není předem jasné, jakým způsobem s ní budou souviset a kdo je ta starší paní zač.

• Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem.

• Příběhu tentokrát nechybí ani myšlenková hloubka a pestrost, zahrnující mimo jiné i dánskou sociálně-historickou reflexi zastřešenou skutečnými událostmi globálního významu, přesah do aktuální současnosti ve vytváření paralel s kampaní MeToo a v otázkách rovnoprávnosti v multikulturním světě a kritiku institucionalizovaného nakládání s „padlými ženami“.

Předchozí adaptace ze série Jussiho Adler-Olsena tudíž Složka 64 výrazně převyšuje, přičemž obsahuje i skvěle vymyšlené a výborně pointované situace, každá scéna má svůj význam a napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány (a také švédské Muže, kteří nenávidí ženy a Královskou aféru), neb režie je spíš řemeslně tendenční, rutinní a nenápaditá, ale jinak je naštěstí naprosto suverénní a uvědomělá.

Složka 64 je vynikající krimi, jejíž silnou stránkou je i to, že ze začátku sice naplňuje klasickou kriminální šablonu, ale v polovině ji opouští a jde mnohem dál, přirozeně se přerodí v řetězovou reakci zprvu nenápadně budovaných motivů a ústí do rozplétání konspiračních pavučin a spiknutí (v čemž by mohla být o něco důslednější a ambicióznější, což je ale jen jedna z mála výtek), přičemž si razí vlastní cestu i skrz žánrová klišé a předvídatelná dějová schémata. Vše umocňují herecké výkony zejména ústřední dvojice ve složení Nikolaj Lie Kaas a Fares Fares. Ty návštěvní rekordy v dánských kinech jsou vyloženě zasloužené.