Skleněný (Glass) – Recenze – 40%

Filmem Skleněný završuje režisér, scenárista a producent M. Night Shyamalan trilogii, kterou započal v roce 2000 snímkem Vyvolený, na nějž pak poněkud překvapivě navázal v roce 2016 filmem Rozpolcený. Ve Skleněném se tudíž konečně potkávají všichni tři hrdinové obou předchozích filmů – David (Bruce Willis), který ve spolupráci se svým (již dospělým) synem trestá coby samozvaný ochránce spravedlnosti zločince v ulicích Filadelfie, Kevin (James McAvoy), jenž ve stejném městě unáší a vězní mladá děvčata, a terorista Elijah alias Pan Skleněný (Samuel L. Jackson), toho času na invalidním vozíku a v polo-kómatu.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Předně je potřeba říct, že je nutné vidět Vyvoleného i Rozpolceného, abyste se dokázali v příběhu Skleněného orientovat. Pak je nutné vzít na vědomí, že hrdinové těchto filmů jsou sice nadaní jakýmisi zvláštními schopnostmi (David disponuje mimořádnou sílou a odolností, stejně jako schizofrenický Kevin, jemuž tyto vlastnosti propůjčuje jedna z jeho více než dvaceti osobností, napůl lidská a napůl zvířecí/nestvůrná, a Pan Skleněný, trpící extrémní lámavostí kostí, má zas geniální mysl) a všechny ty filmy navíc do jisté míry koketují s konvencemi superhrdinského a komiksového žánru, leč ani na vteřinu do tohoto žánru nesklouzávají a spíš se snaží jít cestou komorních psychologických dramat.

Na začátku filmu tak sice dojde nejprve k třeskutému střetnutí Davida s Kevinem, leč oba jsou záhy zajati a převezeni do psychiatrické léčebny (v níž je již delší dobu zavřený i Pan Skleněný), kde se jich ujme doktorka-psychiatrička Ellie (Sarah Paulson) se záměrem přesvědčit je, že jejich nadpřirozené schopnosti jsou pouhým výplodem jejich fantazie, protože nic takového jako superhrdinové ve skutečnosti neexistuje. Většina filmu je následně věnována terapeutickým sezením, během nichž se doktorka snaží celé trojici skepticky rozmlouvat jejich přesvědčení, a následnému přemítání hlavních hrdinů nad sebou samotnými a jejich zpochybňování vlastní jedinečnosti a výjimečnosti.

Celá ta myšlenka, že ani jeden z hrdinů vlastně nijak nadpřirozený není a všichni si tuto představu mylně vštípili sami, je svým způsobem zajímavá, nicméně je hrozně kontraproduktivní, když je divák zároveň konfrontován se scénami, v nichž tyto schopnosti vyplouvají na povrch, a z nichž jednoznačně vyplývá, že tomu tak být nemůže. Navíc jsou doktorčiny argumenty, s nimiž se snaží hrdiny nahlodat a konfrontovat jejich nadlidské činy s alternativním a „realistickým“ výkladem, neuvěřitelně hloupé („Ten výstřel z brokovnice vám nic neudělal, protože ta puška byla stará a náboje navlhlé.“)

Celkově pak příběh filmu pozůstává ze dvou rovin, z nichž jedna je provázána s komiksovou tradicí a do určité míry využívá šablony a některá klišé superhrdinských filmů, zatímco ta druhá s tím vším polemizuje, klišé a šablonám se naopak vysmívá a neustále dává najevo, že tohle žádný superhrdinský film není, a to zejména tím, jaký důraz klade na obyčejnost postav a světa kolem nich. Film Skleněný se tak zároveň snaží být naplněním komiksového žánru a zároveň jeho dekonstrukcí, přičemž divákův pocit z toho, jestli tyto dva natolik odlišné tvůrčí přístupy spolu hrají ve vzájemné harmonii, nebo si naopak protiřečí a navzájem se ruší, může být značně individuální a subjektivní.

Shyamalan každopádně dělá všechno proto, aby si divák pokud možno vůbec neužil všechno to, co si lze ve filmech o superhrdinech obvykle užít, a to zejména akci, vyvrcholení, napětí a spád (a v případě dekonstrukcí i nějakou vnitřní logiku, smysl a sofistikovanost). Z komiksových vzorů sice čerpá, ale pouze ironicky a posměšně a výhradně proto, aby se jim mohl vysmívat a používat je úplně opačně, než je obvykle zvykem. A ještě se přitom zřejmě domnívá, že točí nějaké výsostné umění, takže své hrdiny přehnaně často zabírá v zrcadlech a všelijakých jiných odrazech od lesklé stěny po oční bulvu, jako kdyby zrovna zjistil, že to tak také jde.

To, že se skoro celý film odehrává v jedné budově a blízkém okolí a až na prvních a posledních dvacet minut se v něm nic moc zásadního nestane (v podstatě jde o nepříliš chytré dialogové drama, v němž hrdinové jen zahloubaně přemýšlejí o vlastní existenci), je jedna věc. Druhá věc je, že film od poloviny dál láká na určitý typ závěru, jen aby jej pak mohl divákovi drze odepřít a místo toho ve finále bodnout fanoušky předchozích dvou filmů do zad (a vše završit několika absurdními zvraty, protože to by nebyl Shyamalan, aby ve filmu neměl na konci zvraty), což je zřejmě odvážný tvůrčí záměr, jímž se režisér snaží jít proti proudu a nastavovat zrcadlo hollywoodským superhrdinským blockbusterům.

Otázkou pak je, jestli jsou i ty jediné dvě scény, v nichž spolu David s Kevinem zápasí (a jiná akce se ve filmu nevyskytuje), natočené tak mimořádně špatně, nevzrušivě a skoro až trapně a diletantsky právě z toho důvodu, aby záměrně nebyly zábavné. Jestli je tvůrčí záměr i to, že filmu naprosto schází jakékoli napětí, že film zcela zamlčuje důvody toho, proč má doktorka Ellie na přesvědčování trojice hrdinů pouhé tři dny, že personál psychiatrické léčebny, v níž se děj odehrává, představuje vrchol nedbalosti (pacienti si mohou libovolně opouštět své cely, bezpečnostní centrála s počítači a kamerovým systémem se nezamyká, když přes sebe pacient přehodí doktorský plášť, tak ho ochranka dokonce bez okolků pustí ven z budovy), a že to všechno nejsou jen důsledky lajdácké režie, stupidního scénáře a zásadní nedomyšlenosti.

Skleněný je v tom všem natolik důsledně konzistentní, že by se i dalo uvěřit tomu, že ho Shyamalan chtěl naschvál natočit a napsat tak mizerně, hlavně když tím půjde proti všemu, co je v superhrdinském žánru považováno za mainstream (prakticky jediné, co se opravdu povedlo, jsou šílené a poměrně zábavné herecké kreace Jamese McAvoye, zatímco Samuel L. Jackson a Bruce Willis mají povětšinou jeden a ten samý výraz a mohou se tak spoléhat jen na vlastní charisma).

Na jedné straně tak lze Shyamalana ocenit pro jeho ambiciózní odvahu přijít s realizací něčeho takového (pokud to tedy skutečně byl záměr), na straně druhé je však sporné požadovat od diváků filmu, který má být uspokojivý právě tím, jak je ve většině ohledů vrcholně neuspokojivý, nějakou pozitivní zpětnou vazbu, pokud jim tedy nebude tento záměr sám o sobě imponovat. Samotná myšlenka žánrové dekonstrukce totiž v tomto provedení ničím příliš nová nebo objevná není a v tomto případě je navíc místy až otravně doslovná, neb hrdinové neváhají sem tam explicitně vysvětlovat, čím se jejich konání a události ve filmu prezentované mají od superhrdinských komiksů vlastně lišit.

Druhá možnost je, že nic z toho ve skutečnosti Shyamalanovým záměrem nebylo, a to je pak 40% ještě přehnaně moc.