Narušitel – Recenze – 40%

Píše se rok 1974 a mladý nadšenec do armádních letadel Vladislav (Pavel Neškudla) začíná s trojicí kamarádů pracovat v letištním hangáru pilota Zdeňka (Jiří Dvořák), který později naučí Vladislava pilotovat (a ještě později spolu všichni pohromadě slouží jako piloti v socialistické armádě). Do toho se řeší podezřelá nehoda bývalého pilota RAF a komplikovaný život v Československu navíc Vladislava přiměje k myšlence pokusit se uprchnout v letadle přes západní hranice. A celé je to rámované tím, jak Vladislav v současnosti (už jako dědeček) vypráví tento svůj příběh svému vnukovi.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

S výslednou podobou českého dramatu Narušitel se nutně pojí osoba jeho režiséra, kterým je teprve osmnáctiletý (!) David Balda, jenž film napsal a natočil (i jako kameraman) podle skutečného příběhu svého dědečka Vladislava Baldy, bývalého armádního pilota. K tomu je nutno podotknout, že David Balda rozhodně není netalentovaný a že vzhledem k jeho věku je obdivuhodné, že dokázal vyprodukovat plnohodnotný a relativně ucházející film, který rozhodně není horší než leckteré televizní snímky České televize, případně leckteré debuty čerstvých absolventů FAMU. Rozhodně jde o film velice začátečnický, ale v žádném případě ne amatérský. Klobouk dolů a velký respekt.

Na druhou stranu by nebylo vůči jiným filmům spravedlivé brát tyto skutečnosti příliš v potaz a více kvůli nim přivírat oči a více snímku odpouštět, když je stejně jako jiné filmy nasazen do běžných kin za plné vstupné. V takovém případě pak může vadit, že tvůrci filmu neměli nejen dost finančních prostředků, ale ani zkušeností s režií, natáčením a psaním scénářů, což se projevuje například tím, že:

• Podstatnou část filmu (nejméně čtvrt hodiny) tvoří jen letecké záběry letících letadel, případně záběry zevnitř kokpitu, aniž by se zároveň dělo cokoli dalšího (maximálně k tomu hraje písnička), nebo aniž by to mělo cokoli společného se zápletkou filmu. Tvůrci byli zřejmě pyšní na to, že se jim podařilo pro film získat autentická dobová letadla z padesátých let, tudíž je chtěli na plátně dostatečně předvést, přičemž špatně se na to nekouká, ale výpovědní hodnota těch záběrů je nulová a v podstatě se jimi jen zbytečně natahuje čas.

• V polovině filmu je skok o patnáct let dopředu z roku 1974 do roku 1989, nicméně všichni herci vypadají pořád stejně a o jakékoli líčení se nikdo ani nepokoušel. Postavu Vladislava přitom v roce 2019 (tedy o dalších 30 let později) hraje již osmdesátiletý Petr Kostka.

• Když má v jedné scéně havarovat letadlo, tak se to stane mimo obraz, takže diváci slyší jen zvuk té havárie a vyděšené výrazy postav, co se na to dívají.

• Mimořádně návodná hudba vám v každé scéně napovídá, co za emoce máte zrovna cítit.

• Všechny postavy estébáků a komunistů jsou jen zlé karikatury podrazáků a křiváků.

• Před polovinou filmu (tedy ještě před tím skokem o patnáct let dopředu) má hlavní hrdina najednou vlastní byt a manželku, aniž by bylo zjevné, jak k obojímu přišel.

Děj filmu pak v první polovině spočívá zejména v budování přátelského vztahu hlavního hrdiny a jeho mentora, přičemž je výrazně akcentován pocit svobody, jenž člověk při létání zažívá, a prostřednictvím postavy bývalého letce RAF (Stanislav Zindulka) se vzdává pocta i válečným veteránům. Ve druhé polovině se pak postavy zabývají rozplétáním jakéhosi komplotu, jenž je poměrně jednoduchý, ale přesto je vyprávěný dost kostrbatě a se spoustou logických lapsů (kupříkladu řada postav je přesvědčená o tom, že je sledována a odposlouchávána, ale nikdo z nich se podle toho nechová).

Film navíc místy schválně zamlčuje zásadní informace (např. tajné schůzky estébáků jsou bez zvuku, takže neznáte obsah dialogů), aby je pak v závěru mohl prezentovat jako překvapivá odhalení, pročež se často stává, že divák je svědkem scény, jejíž smysl a význam se dozví až mnohem později. Finální vyvrcholení přesto nemá dostatečnou sílu a závěrečný monolog hlavní záporné postavy, odhalující detaily jejího ďábelského plánu, nevysvětluje zdaleka všechno a navíc stojí i na relativně odhadnutelné pointě.

Film Narušitel je zjevně velmi osobním a od srdce dělaným snímkem, leč kvůli velké řadě nedostatků ho v kinech ocení snad jen fanoušci vojenské letecké techniky. Kdokoli další se totiž bude muset potýkat s mimořádně naivním příběhem, na jehož rozjezd se nejprve hodně dlouho čeká a pak se na něj pro jeho klopýtavost a v mnoha ohledech i nedomyšlenost dá práci plně soustředit. Místy celkem sympatické herecké výkony Jiřího Dvořáka a Pavla Neškudly a sem tam i nějaký ten povedený záběr nebo hezká krátká scénka to zachraňují jen částečně.