Smrtelné stroje (Mortal Engines) – Recenze – 40%

Americké post-apokalyptické sci-fi Smrtelné stroje se odehrává někdy po roce 3100, kdy zbytky civilizace, z velké části vyhlazené před tisícovkou let ničivou globální válkou, přežívají povětšinou v motorizovaných městech na běžících pásech (která se požírají mezi sebou), případně kdesi za hranicí východní Evropy za velkou zdí (kam města nesmějí). Motorizovaný Londýn má pod palcem jeden z jeho vládců jménem Thaddeus (Hugo Weaving), jemuž jde po krku zjizvená dívka Hester (Hera Hilmar), které před lety zabil matku. Hester však její pomsta nevyjde kvůli mladému muzejnímu archivářovi Tomovi (Robert Sheehan), s nímž se posléze ocitne na útěku… 

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Smrtelné stroje jsou adaptací prvního dílu čtyřdílné knižní ságy z let 2001-2006 a spadají do stejného žánru jako například série Hunger Games, Divergence či Labyrint a disponují i podobnými prvky, zejména dvojicí mladých hrdinů, bojujících proti mocnějšímu korporátnímu nepříteli ve fantaskním světě dystopické budoucnosti. Kromě toho ale obsahují i podobné nešvary, především překvapivě tuctový, zkratkovitý a šablonovitý děj, na němž je extrémně výrazně poznat, že jeho předlohou je mnohem obsáhlejší a komplexnější román, následkem čehož je většina postav zredukována na nezajímavé figurky, příběh je omezen na prostoduché torzo a představení světa, v němž se děj odehrává, je kupodivu zcela ignorováno.

Věc se má totiž tak, že příběh je sice zasazen do prostředí, jež je už od pohledu velice atraktivní, úžasné, originální a nápadité, avšak přesto se o něm divák nedozví vůbec nic. Bylo by určitě nesmírně zajímavé slyšet, jak došlo k výstavbě těch motorizovaných měst, jak ta města fungují, kdo válčí proti komu, co se stalo s jinými městy (ve filmu je z těch známých jenom Londýn) a jaká situace panuje na jiných místech po světě (film se odehrává v Evropě). Nic z toho se ale ve filmu neřeší, ani cokoli dalšího v tomto smyslu. Nějakým vysvětlováním se totiž nikdo nezdržuje, takže třeba i tu zásadní skutečnost, že se příběh odehrává někdy po roce 3100, musíte sami vyčíst z kontextu dialogů pronášených až v průběhu filmu.

Hlavní hrdinka je pak standardní rebelka toužící po pomstě, předurčená zamilovat se do náhodného mladíka, v jehož společnosti je nucena trávit čas, ovšem aniž by vznik takového vztahu měl v tomto případě jakékoli opodstatnění – za celou dobu se mezi hrdiny nestane vůbec nic romantického, ani jiskra nepřeskočí, dotyční dokonce ani na okamžik nepůsobí nijak zamilovaně (ani na konci filmu ne). Tom je navíc mimořádně nevýrazný a většinu filmu stráví ve vleku událostí, jejichž sled nemá jak ovlivnit.

Většina dalších postav následně už nestojí moc za řeč, protože buď neudělají za celý film nic moc relevantního, nebo se ani pořádně nedozvíte, co jsou zač – kromě zmíněného Thaddeuse (Hugo Weaving je z herců jediný, jehož kreace se dají nazvat dobrým hereckým výkonem) a jakéhosi robotického zombie-lovce, jenž Hester pronásleduje a chce ji zabít, a jehož minulosti je věnováno víc času než jakékoli jiné vedlejší postavě, přestože je to minulost dost zvláštní a přitažená za vlasy. Vtipné je ovšem to, že jde o zabijáckou mrtvolu, která akorát vraždí lidi, ale tvůrci filmu se jejím prostřednictvím stejně snaží loudit z diváků emoce, slzy a dojetí, což se míjí účinkem přímo katastrofálně.

Film natočil málo známý režisér Christian Rivers, dlouholetý spolupracovník Petra Jacksona. Na to, jak se Peter Jackson dušoval, že Smrtelné stroje jsou jeho vysněným projektem (film produkoval a podílel se i na scénáři spolu s dalšími dvěma scenáristy, kteří s ním adaptovali už i Pána prstenů a Hobita) tak je výsledný film až překvapivě generickým a navíc i dost nepodařeným, nesmyslným a špatně vyprávěným zástupcem žánru „young adult fantasy“, který může být uspokojivý snad pouze pro skalní fanoušky tohoto žánru a případně i jako zjednodušená filmová ilustrace pro čtenáře knižní předlohy (s místy podstatně změněným dějem). Kupodivu i kvalita digitálních triků (od prestižního studia Weta Digital) je značně proměnlivá.

Samotný Christian Rivers, pro něhož jsou jinak Smrtelné stroje režijním celovečerním debutem (předtím natočil akorát jeden krátkometrážní horor a jeden segment z hororového povídkového filmu), pak ještě jakžtakž zvládá akční scény (úvodní honička dvou měst správně navnadí), ale se zbytkem si poradit nedokázal – a ani scénář, mizerně vystavěný, schematický a plný do očí bijících nekonzistencí a klišé, mu pravděpodobně nebyl oporou. Výsledný produkt pak působí, jako by byl poslepovaný z různých jiných filmů od Star Wars a Pána prstenů po Terminátora a posledního Šíleného Maxe (s nímž Smrtelné stroje sdílejí kromě autora hudebního doprovodu i zdařilý industriálně-steampunkový vizuál), a skutečně inovativních nebo neotřelých nápadů je v něm vyloženě sporadicky (a když už, tak svou bizarností výrazně vyčnívají – třeba když jsou v londýnském muzeu historie vystaveny tisícileté sošky dvou Mimoňů coby dávných amerických božstev).

Šance, že vzniknou podle zbývajících románů v sérii další filmová pokračování, se každopádně bude odvíjet podle toho, jestli Smrtelné stroje vydělají dost peněz. Naštěstí ale nejsou ukončeny otevřeným závěrem, takže by ani tolik nevadilo, kdyby další díly už nevznikly – a kdyby přeci jen, tak snad je bude natáčet někdo schopnější.