Americké post-apokalyptické sci-fi Smrtelné
stroje se odehrává někdy po roce 3100, kdy zbytky civilizace, z velké části
vyhlazené před tisícovkou let ničivou globální válkou, přežívají povětšinou v motorizovaných
městech na běžících pásech (která se požírají mezi sebou), případně kdesi za
hranicí východní Evropy za velkou zdí (kam města nesmějí). Motorizovaný Londýn má
pod palcem jeden z jeho vládců jménem Thaddeus (Hugo Weaving), jemuž jde
po krku zjizvená dívka Hester (Hera Hilmar), které před lety zabil matku. Hester
však její pomsta nevyjde kvůli mladému muzejnímu archivářovi Tomovi (Robert
Sheehan), s nímž se posléze ocitne na útěku…
Smrtelné stroje jsou adaptací prvního dílu čtyřdílné knižní ságy
z let 2001-2006 a spadají do stejného žánru jako například série Hunger Games, Divergence či Labyrint a
disponují i podobnými prvky, zejména dvojicí mladých hrdinů, bojujících
proti mocnějšímu korporátnímu nepříteli ve fantaskním světě dystopické budoucnosti.
Kromě toho ale obsahují i podobné nešvary, především překvapivě tuctový,
zkratkovitý a šablonovitý děj, na němž je extrémně výrazně poznat, že jeho
předlohou je mnohem obsáhlejší a komplexnější román, následkem čehož je většina
postav zredukována na nezajímavé figurky, příběh je omezen na prostoduché torzo
a představení světa, v němž se děj odehrává, je kupodivu zcela ignorováno.
Věc se má totiž tak, že příběh je sice zasazen do prostředí, jež je už od
pohledu velice atraktivní, úžasné, originální a nápadité, avšak přesto se o něm
divák nedozví vůbec nic. Bylo by určitě nesmírně zajímavé slyšet, jak došlo k výstavbě
těch motorizovaných měst, jak ta města fungují, kdo válčí proti komu, co se
stalo s jinými městy (ve filmu je z těch známých jenom Londýn) a jaká
situace panuje na jiných místech po světě (film se odehrává v Evropě). Nic
z toho se ale ve filmu neřeší, ani cokoli dalšího v tomto smyslu. Nějakým
vysvětlováním se totiž nikdo nezdržuje, takže třeba i tu zásadní skutečnost, že
se příběh odehrává někdy po roce 3100, musíte sami vyčíst z kontextu dialogů
pronášených až v průběhu filmu.
Hlavní hrdinka je pak standardní rebelka toužící po pomstě, předurčená
zamilovat se do náhodného mladíka, v jehož společnosti je nucena trávit
čas, ovšem aniž by vznik takového vztahu měl v tomto případě jakékoli
opodstatnění – za celou dobu se mezi hrdiny nestane vůbec nic romantického, ani
jiskra nepřeskočí, dotyční dokonce ani na okamžik nepůsobí nijak zamilovaně
(ani na konci filmu ne). Tom je navíc mimořádně nevýrazný a většinu filmu
stráví ve vleku událostí, jejichž sled nemá jak ovlivnit.
Většina dalších postav následně už nestojí moc za řeč, protože buď neudělají za
celý film nic moc relevantního, nebo se ani pořádně nedozvíte, co jsou zač –
kromě zmíněného Thaddeuse (Hugo Weaving je z herců jediný, jehož kreace se
dají nazvat dobrým hereckým výkonem) a jakéhosi robotického zombie-lovce,
jenž Hester pronásleduje a chce ji zabít, a jehož minulosti je věnováno víc času
než jakékoli jiné vedlejší postavě, přestože je to minulost dost zvláštní a přitažená
za vlasy. Vtipné je ovšem to, že jde o zabijáckou mrtvolu, která akorát vraždí
lidi, ale tvůrci filmu se jejím prostřednictvím stejně snaží loudit z diváků
emoce, slzy a dojetí, což se míjí účinkem přímo katastrofálně.
Film natočil málo známý režisér Christian Rivers, dlouholetý spolupracovník
Petra Jacksona. Na to, jak se Peter Jackson dušoval, že Smrtelné stroje jsou jeho vysněným projektem (film produkoval a
podílel se i na scénáři spolu s dalšími dvěma scenáristy, kteří s ním
adaptovali už i Pána prstenů a Hobita) tak je výsledný film až
překvapivě generickým a navíc i dost nepodařeným, nesmyslným a špatně vyprávěným
zástupcem žánru „young adult fantasy“, který může být uspokojivý snad pouze pro
skalní fanoušky tohoto žánru a případně i jako zjednodušená filmová ilustrace
pro čtenáře knižní předlohy (s místy podstatně změněným dějem). Kupodivu i
kvalita digitálních triků (od prestižního studia Weta Digital) je značně
proměnlivá.
Samotný Christian Rivers, pro něhož jsou jinak Smrtelné stroje režijním celovečerním debutem (předtím natočil
akorát jeden krátkometrážní horor a jeden segment z hororového povídkového
filmu), pak ještě jakžtakž zvládá akční scény (úvodní honička dvou měst správně
navnadí), ale se zbytkem si poradit nedokázal – a ani scénář, mizerně
vystavěný, schematický a plný do očí bijících nekonzistencí a klišé, mu
pravděpodobně nebyl oporou. Výsledný produkt pak působí, jako by byl poslepovaný
z různých jiných filmů od Star Wars
a Pána prstenů po Terminátora a posledního Šíleného Maxe (s nímž Smrtelné stroje sdílejí kromě autora
hudebního doprovodu i zdařilý industriálně-steampunkový vizuál), a skutečně
inovativních nebo neotřelých nápadů je v něm vyloženě sporadicky (a když
už, tak svou bizarností výrazně vyčnívají – třeba když jsou v londýnském muzeu
historie vystaveny tisícileté sošky dvou Mimoňů coby dávných amerických
božstev).
Šance, že vzniknou podle zbývajících románů v sérii další filmová
pokračování, se každopádně bude odvíjet podle toho, jestli Smrtelné stroje vydělají dost peněz. Naštěstí ale nejsou ukončeny
otevřeným závěrem, takže by ani tolik nevadilo, kdyby další díly už nevznikly –
a kdyby přeci jen, tak snad je bude natáčet někdo schopnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat