Bumblebee – Recenze – 60%

Posledních několik dílů filmové série Transformers od režiséra Michaela Baye (zejména díl čtvrtý a pátý) se neslo v duchu hesla „pokaždé to musí být ještě větší, epičtější, výbušnější, zběsilejší a přeplácanější než minule“, takže postupem času už přestalo stačit, že na plátně mezi sebou bojují obří digitální roboti, a laťku velkoleposti bylo třeba nastavovat třeba i robotickými dinosaury nebo robotickými středověkými trojhlavými draky. Výsledkem byla sice vždy zábavná, nápaditá a neskutečně efektní změť nesmyslných zápletek a motivů, zároveň však s každým dalším pokračováním přibývalo diváků, kteří snímky odsuzovali pro jejich chaotičnost, přílišnou spletitost, přehnanou hloupost a egoistický tvůrčí manýrismus jejich režiséra.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Tvůrci filmu Bumblebee, kteří přebrali štafetu po Bayovi, se naopak rozhodli zásadně ubrat na otáčkách a zvolnit krok, a proto se v příběhu, odehrávajícím se řadu let ještě před prvními Transformers – konkrétně v roce 1987 – věnují převážně už jen jedinému robotovi, oblíbenému žlutému autobotovi jménem Bumblebee. Ten se po bitvě se zlými Deceptikony odebere ze své domovské planety hledat útočiště na planetu Zemi, kde na sebe vezme podobu starého Volkswagena Brouka. V této podobě si jej o něco později odveze z autobazaru v den svých narozenin osmnáctiletá Charlie (Hailee Steinfeld), samozřejmě aniž by tušila, že její auto je ve skutečnosti robot.

Byť tedy snímek začíná velkou akční scénou, ve zbytku filmu už je akce poskrovnu a podstatně více prostoru je vyhrazeno na prokreslování postav a vztahů mezi nimi. Charlie je bývalá šampionka ve skocích do vody, má brigádu u pouťového stánku s občerstvením a ve volných chvílích se montuje v autě v garáži. Zároveň je outsiderkou, co nemá žádné kamarády, ale zato má trauma z pár měsíců staré smrti svého otce, k tomu nevychází moc dobře s matkou, jejím novým přítelem, ani s mladším bratrem, takže se vyloženě nabízí, aby našla přítele a spřízněnou duši alespoň ve čtyřmetrovém neohrabaném robotovi s roztomilým kukučem a přirozeně sympatickou plachostí z neznámých podnětů, komunikujícím pouze skrz rádio a posunky.

Celé tohle kamarádské pouto mezi dětským/náctiletým hlavním hrdinou a přátelským mimozemšťanem/robotem je nicméně jedno velké klišé známé z desítek filmů od E.T.-Mimozemšťana po Železného obra a ve snímku Bumblebee není ani využito ve prospěch příběhu, který by byl něco víc než generické schéma působící dojmem, že ho dal celé dohromady nějaký jednoduchý scenáristický algoritmus.

Osobitá hrdinka v něm akorát poměrně dlouho utužuje vztah s Bumblemeem (který jí například pomůže pomstít se její provokativně jízlivé spolužačce) a k tomu se pozvolna sbližuje i se sympatickým mladíkem ze sousedství. To je prokládáno scénami se záporáky, což jsou dva zlí transformeři a několik lidských vojáků vedených odhodlaným vládním agentem (John Cena), kteří se při snaze najít a dopadnout Bumblebeeho postupně blíží ke svému cíli, aby pak konfrontace všech zúčastněných mohla vyvrcholit několika akčními scénami, během nichž i Charlie nakonec odvážně přemůže své pošramocené sebevědomí. To je všechno. A není to vůbec špatně napsané nebo natočené, akorát je to hrozně neinvenční a vytvořené jakoby podle automatické příručky.

Bumblebee je tudíž klišovitá sázka na jistotu, leč oproti několika předchozím Transformers se u ní alespoň většinou dá vyznat v motivacích jednotlivých postav, její příběh má jasnou strukturu s jasně provázanými motivy a hraje v ní značnou roli i populární osmdesátková retro atmosféra, podpořená dobovými hudebními hity, popkulturními odkazy a takřka spielbergovským předměstím, do nějž je děj situován. Akční scény mají v podání režiséra Travise Knighta (loutkově animovaný Kubo a kouzelný meč) spád a přehlednost, i dialogy překvapivě dobře fungují, sem tam se povede i drobný vtípek a Hailee Steinfeld film herecky utáhne, byť její postava není o nic výraznější a zajímavější než její robotický digitální kolega.

Hlavně ale film Bumblebee zcela odhodil do absurdna dovedenou maniakální přemrštěnost série Transformers a nahradil ji jednoduchostí, přehledností a šablonovitou schematičností, což je oproti šíleným vizím Michaela Baye rozhodně změna, byť samozřejmě v něčem k lepšímu (srozumitelnost děje, důraz na postavy…) a v něčem k horšímu (tempo vyprávění, celková zábavnost, absence zvratů…). Každopádně ale nejde o nějaký návrat ke kořenům prvních Transformers, i oproti nim je totiž Bumblebee skoro až komorním rodinným filmem s velkým důrazem na slovo „rodinný“, v němž epičnost a velkolepost hrají tentokrát jen pramálo podstatnou roli.