Posledních několik dílů filmové série Transformers
od režiséra Michaela Baye (zejména díl čtvrtý a pátý) se neslo v duchu hesla „pokaždé to musí být
ještě větší, epičtější, výbušnější, zběsilejší a přeplácanější než minule“,
takže postupem času už přestalo stačit, že na plátně mezi sebou bojují obří digitální
roboti, a laťku velkoleposti bylo třeba nastavovat třeba i robotickými
dinosaury nebo robotickými středověkými trojhlavými draky. Výsledkem byla sice vždy
zábavná, nápaditá a neskutečně efektní změť nesmyslných zápletek a motivů, zároveň
však s každým dalším pokračováním přibývalo diváků, kteří snímky
odsuzovali pro jejich chaotičnost, přílišnou spletitost, přehnanou hloupost a egoistický
tvůrčí manýrismus jejich režiséra.
Tvůrci filmu Bumblebee, kteří přebrali
štafetu po Bayovi, se naopak rozhodli zásadně ubrat na otáčkách a zvolnit krok,
a proto se v příběhu, odehrávajícím se řadu let ještě před prvními Transformers – konkrétně v roce 1987
– věnují převážně už jen jedinému robotovi, oblíbenému žlutému autobotovi
jménem Bumblebee. Ten se po bitvě se zlými Deceptikony odebere ze své domovské
planety hledat útočiště na planetu Zemi, kde na sebe vezme podobu starého
Volkswagena Brouka. V této podobě si jej o něco později odveze z autobazaru
v den svých narozenin osmnáctiletá Charlie (Hailee Steinfeld), samozřejmě
aniž by tušila, že její auto je ve skutečnosti robot.
Byť tedy snímek začíná velkou akční scénou, ve zbytku filmu už je akce
poskrovnu a podstatně více prostoru je vyhrazeno na prokreslování postav a
vztahů mezi nimi. Charlie je bývalá šampionka ve skocích do vody, má brigádu u
pouťového stánku s občerstvením a ve volných chvílích se montuje v autě
v garáži. Zároveň je outsiderkou, co nemá žádné kamarády, ale zato má
trauma z pár měsíců staré smrti svého otce, k tomu nevychází moc
dobře s matkou, jejím novým přítelem, ani s mladším bratrem, takže se
vyloženě nabízí, aby našla přítele a spřízněnou duši alespoň ve čtyřmetrovém neohrabaném
robotovi s roztomilým kukučem a přirozeně sympatickou plachostí z neznámých
podnětů, komunikujícím pouze skrz rádio a posunky.
Celé tohle kamarádské pouto mezi dětským/náctiletým hlavním hrdinou a
přátelským mimozemšťanem/robotem je nicméně jedno velké klišé známé z desítek
filmů od E.T.-Mimozemšťana po Železného obra a ve snímku Bumblebee není ani využito ve prospěch
příběhu, který by byl něco víc než generické schéma působící dojmem, že ho dal
celé dohromady nějaký jednoduchý scenáristický algoritmus.
Osobitá hrdinka v něm akorát poměrně dlouho utužuje vztah s Bumblemeem
(který jí například pomůže pomstít se její provokativně jízlivé spolužačce) a k tomu
se pozvolna sbližuje i se sympatickým mladíkem ze sousedství. To je prokládáno
scénami se záporáky, což jsou dva zlí transformeři a několik lidských vojáků vedených
odhodlaným vládním agentem (John Cena), kteří se při snaze najít a dopadnout
Bumblebeeho postupně blíží ke svému cíli, aby pak konfrontace všech
zúčastněných mohla vyvrcholit několika akčními scénami, během nichž i Charlie
nakonec odvážně přemůže své pošramocené sebevědomí. To je všechno. A není to vůbec
špatně napsané nebo natočené, akorát je to hrozně neinvenční a vytvořené jakoby
podle automatické příručky.
Bumblebee je tudíž klišovitá sázka na jistotu, leč oproti několika předchozím Transformers se u ní alespoň většinou dá vyznat v motivacích jednotlivých
postav, její příběh má jasnou strukturu s jasně provázanými motivy a hraje v ní značnou roli i populární osmdesátková retro atmosféra, podpořená dobovými
hudebními hity, popkulturními odkazy a takřka spielbergovským předměstím, do nějž
je děj situován. Akční scény mají v podání režiséra Travise Knighta
(loutkově animovaný Kubo a kouzelný meč)
spád a přehlednost, i dialogy překvapivě dobře fungují, sem tam se povede i drobný
vtípek a Hailee Steinfeld film herecky utáhne, byť její postava není o nic výraznější
a zajímavější než její robotický digitální kolega.
Hlavně ale film Bumblebee zcela odhodil
do absurdna dovedenou maniakální přemrštěnost série Transformers a nahradil ji jednoduchostí, přehledností a
šablonovitou schematičností, což je oproti šíleným vizím Michaela Baye rozhodně
změna, byť samozřejmě v něčem k lepšímu (srozumitelnost děje, důraz
na postavy…) a v něčem k horšímu (tempo vyprávění, celková zábavnost,
absence zvratů…). Každopádně ale nejde o nějaký návrat ke kořenům prvních Transformers, i oproti nim je totiž Bumblebee skoro až komorním rodinným
filmem s velkým důrazem na slovo „rodinný“, v němž epičnost a
velkolepost hrají tentokrát jen pramálo podstatnou roli.
Žádné komentáře:
Okomentovat