Oni a Silvio (Loro) – Recenze – 60%

Pro italský film Oni a Silvio režiséra Paola Sorrentina (Velká nádhera, Mládí) je středobodem zájmu osobnost kontroverzního politika, excentrického miliardáře a nechvalně proslulého skandalisty Silvia Berlusconiho. Snímek se odehrává v letech 2006 až 2010, kdy Berlusconi již potřetí vykonával funkci předsedy italské vlády, přestože byl soustavně kritizován coby mediální magnát, který se po vstupu do politiky nevzdal svých podnikatelských aktivit a stal se tím pádem učebnicovým příkladem střetu zájmů, přiživených vlivnými kontakty, neprůhlednými machinacemi a klientelismem. Coby stejnou měrou populární i zatracovaný činitel, který postavil svou kampaň na čirém populismu a kultu osobnosti, proslul výstředním životním stylem po vzoru filmových hvězd a pořádáním zhýralých večírků hraničících s orgiemi a čelil řadě obvinění ohledně daňových úniků i spolčování s mafií, přičemž byl i několikrát odsouzen, ale do vězení nikdy nešel.

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Je nutno upozornit, že v Itálii byl film Oni a Silvio uveden ve dvou samostatných částech, které mají dohromady tři a půl hodiny, přičemž k nám jde do kin sjednocená a o hodinu zkrácená mezinárodní verze. Je možné, že zhlédnutí filmu v původní dvoudílné podobě by vedlo k odlišnému hodnocení, protože přeskakování potenciálně důležitých scén je ve zkrácené variantě na pár místech znát, avšak těžko říct, jestli by to pomohlo i k ukotvení a ospravedlnění řady motivů a pasáží, které v ní působí nedotaženě a nahodile.

Každopádně ale není potřeba se orientovat v italské politice nebo znát podrobně Silvia Berlusconiho, jehož životem, činy nebo politickými kroky se snímek ani příliš nezabývá (a poprvé se objeví na plátně po více než půlhodině). Spíš než o životopisné politické drama jde totiž o mnohovrstevnatou a obrazově opulentní zábavnou satiru, jejíž sdělení se snaží být platná a aplikovatelná obecně, takže v ní ani není jmenován nikdo konkrétní a za celou dobu v ní nezazní jméno „Berlusconi“. Film se nezaklíná důsledným přístupem ke skutečným událostem a naopak od začátku jasně naznačuje, že se ponese na vlně polemických úvah ve smyslu „jak to tehdy možná mohlo být,“ samozřejmě nepříliš realistických a extrémně stylizovaných.

Hlavní hrdina je tudíž po moci toužící sedmdesátiletý obchodník, oportunista a manipulátor s charakterovými vlastnostmi odpovídajícími Berlusconiho naturelu, mezi něž se řadí i slabost pro velkolepost, luxus a mladé ženy, takže si užijete i dlouhých sekvencí dekadentních večírků po vzoru Vlka z Wall Street plných alkoholu, drog, bazénů a (polo)nahých pětadvacetiletých modelek. Výborně ho hraje Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo, který Berlusconiho výrazy, gesta a výřečný slovní projev skvěle imituje.

Paolo Sorrentino si dává záležet na tom, aby každá scéna ve filmu určitým způsobem odrážela osobnost hlavního hrdiny a specifika prostředí, v němž se pohybuje. Téměř přitom rezignuje na vyprávění nějakého souvislého příběhu, který se následkem toho rozpadá do změti více či méně podstatných scének ignorujících to, nakolik smysluplně zapadají do celkově rozvolněné struktury filmu (jediná zásadní, od začátku budovaná dějová linie vedlejší postavy vypočítavého byznysmena, který se snaží vetřít do Berlusconiho přízně, je po třetině filmu najednou na více než hodinu odsunuta do pozadí a téměř zapomenuta, aby nakonec po návratu na výsluní vyzněla do prázdna).

Prostřednictvím vizuálně opojných, promyšleně komponovaných a efektně nasnímaných záběrů tak Sorrentino mistrovsky zrcadlí hrdinův požitkářský životní styl, schopnost obmotat si lidi kolem prstu a zneužívat je ve svůj prospěch, ale i strach ze stárnutí a ztráty důležitosti, a vyžívá se v kontrastech mezi stářím a mládím, klasikou a modernou, skutečným světem obyčejného lidu a umělým životem smetánky, nacházejíc přitom krásu v povrchnosti a umělecky stylizovaném snímání všedních banalit v nevšedních kontextech. Akorát to tak dělá stále dokola po dvě a půl hodiny, navíc úplně tím samým způsobem, jako ve svých předchozích filmech, a kromě toho už neříká nic moc dalšího, takže po určité době se to omrzí, mnohokrát opakovaná sdělení pozbydou na závažnosti a zůstane jen potěcha z audiovizuální složky, připomínající pásmo fantasticky realizovaných drahých videoklipů.

Závěr snímku je pak sice věnován kontaktu Silvia s prostým lidem stiženým katastrofou, ale i tohle zavítání do životů dělnické třídy a řadových občanů je natočeno se stejnou okázalostí, patosem a nerealistickou stylizací jako ty dvě a čtvrt hodiny předtím. Tímto způsobem vzniklé výjevy jsou nicméně i tak značně působivé (opět hlavně audiovizuálně) a zábavné, stejně jako některé bizarnější výjevy z průběhu filmu (třeba když před zraky dvou tuctů nafintěných modelek havaruje ve zpomaleném záběru popelářské auto, nebo když v Berlusconiho vile zemře vinou automatické klimatizace ovce).

Filmu Oni a Silvio lze vytýkat určitou vyprázdněnost a mělkou práci s nedostatečně provázanými motivy, skládajícími se do vypravěčsky nepříliš uspokojivého tvaru, který se spíš než na zprostředkování koherentního obsahu soustředí na vyumělkovanost a pozlátko obalu, v němž ten obsah předává. Je zábavný, vtipný, Toni Servillo je v hlavní roli báječný a Sorrentinova schopnost okouzlit pompézními obrazy s nádhernou kamerou, pečlivě vystavěnou mizanscénou a dokonalými kompozicemi je schopná přebít mnohé, ale na jednoho z nejvýraznějších evropských režisérů současnosti a držitele Oscara je to i tak poněkud málo.