Pro italský film Oni a Silvio
režiséra Paola Sorrentina (Velká nádhera,
Mládí) je středobodem zájmu osobnost
kontroverzního politika, excentrického miliardáře a nechvalně proslulého
skandalisty Silvia Berlusconiho. Snímek se odehrává v letech 2006 až 2010,
kdy Berlusconi již potřetí vykonával funkci předsedy italské vlády, přestože
byl soustavně kritizován coby mediální magnát, který se po vstupu do politiky
nevzdal svých podnikatelských aktivit a stal se tím pádem učebnicovým příkladem
střetu zájmů, přiživených vlivnými kontakty, neprůhlednými machinacemi a
klientelismem. Coby stejnou měrou populární i zatracovaný činitel, který postavil
svou kampaň na čirém populismu a kultu osobnosti, proslul výstředním životním
stylem po vzoru filmových hvězd a pořádáním zhýralých večírků hraničících s orgiemi
a čelil řadě obvinění ohledně daňových úniků i spolčování s mafií, přičemž byl
i několikrát odsouzen, ale do vězení nikdy nešel.
Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Je nutno upozornit, že v Itálii byl film Oni a Silvio uveden ve dvou samostatných částech, které mají
dohromady tři a půl hodiny, přičemž k nám jde do kin sjednocená a o hodinu
zkrácená mezinárodní verze. Je možné, že zhlédnutí filmu v původní dvoudílné
podobě by vedlo k odlišnému hodnocení, protože přeskakování potenciálně
důležitých scén je ve zkrácené variantě na pár místech znát, avšak těžko říct,
jestli by to pomohlo i k ukotvení a ospravedlnění řady motivů a
pasáží, které v ní působí nedotaženě a nahodile.
Každopádně ale není potřeba se orientovat v italské politice nebo znát
podrobně Silvia Berlusconiho, jehož životem, činy nebo politickými kroky se
snímek ani příliš nezabývá (a poprvé se objeví na plátně po více než
půlhodině). Spíš než o životopisné politické drama jde totiž o mnohovrstevnatou
a obrazově opulentní zábavnou satiru, jejíž sdělení se snaží být platná a aplikovatelná
obecně, takže v ní ani není jmenován nikdo konkrétní a za celou dobu
v ní nezazní jméno „Berlusconi“. Film se nezaklíná důsledným přístupem ke
skutečným událostem a naopak od začátku jasně naznačuje, že se ponese na vlně
polemických úvah ve smyslu „jak to tehdy možná mohlo být,“ samozřejmě nepříliš
realistických a extrémně stylizovaných.
Hlavní hrdina je tudíž po moci toužící sedmdesátiletý obchodník,
oportunista a manipulátor s charakterovými vlastnostmi odpovídajícími
Berlusconiho naturelu, mezi něž se řadí i slabost pro velkolepost, luxus a mladé
ženy, takže si užijete i dlouhých sekvencí dekadentních večírků po vzoru Vlka z Wall Street plných alkoholu,
drog, bazénů a (polo)nahých pětadvacetiletých modelek. Výborně ho hraje
Sorrentinův dvorní herec Toni Servillo, který Berlusconiho výrazy, gesta a
výřečný slovní projev skvěle imituje.
Paolo Sorrentino si dává záležet na tom, aby každá scéna ve filmu určitým
způsobem odrážela osobnost hlavního hrdiny a specifika prostředí, v němž se
pohybuje. Téměř přitom rezignuje na vyprávění nějakého souvislého příběhu,
který se následkem toho rozpadá do změti více či méně podstatných scének
ignorujících to, nakolik smysluplně zapadají do celkově rozvolněné struktury
filmu (jediná zásadní, od začátku budovaná dějová linie vedlejší postavy
vypočítavého byznysmena, který se snaží vetřít do Berlusconiho přízně, je po
třetině filmu najednou na více než hodinu odsunuta do pozadí a téměř zapomenuta,
aby nakonec po návratu na výsluní vyzněla do prázdna).
Prostřednictvím vizuálně opojných, promyšleně komponovaných a efektně
nasnímaných záběrů tak Sorrentino mistrovsky zrcadlí hrdinův požitkářský
životní styl, schopnost obmotat si lidi kolem prstu a zneužívat je ve svůj
prospěch, ale i strach ze stárnutí a ztráty důležitosti, a vyžívá se
v kontrastech mezi stářím a mládím, klasikou a modernou, skutečným světem
obyčejného lidu a umělým životem smetánky, nacházejíc přitom krásu
v povrchnosti a umělecky stylizovaném snímání všedních banalit
v nevšedních kontextech. Akorát to tak dělá stále dokola po dvě a půl
hodiny, navíc úplně tím samým způsobem, jako ve svých předchozích filmech, a
kromě toho už neříká nic moc dalšího, takže po určité době se to omrzí, mnohokrát
opakovaná sdělení pozbydou na závažnosti a zůstane jen potěcha
z audiovizuální složky, připomínající pásmo fantasticky realizovaných
drahých videoklipů.
Závěr snímku je pak sice věnován kontaktu Silvia s prostým lidem
stiženým katastrofou, ale i tohle zavítání do životů dělnické třídy a řadových
občanů je natočeno se stejnou okázalostí, patosem a nerealistickou stylizací
jako ty dvě a čtvrt hodiny předtím. Tímto způsobem vzniklé výjevy jsou nicméně
i tak značně působivé (opět
hlavně audiovizuálně) a zábavné, stejně jako některé bizarnější výjevy
z průběhu filmu (třeba když před zraky dvou tuctů nafintěných modelek
havaruje ve zpomaleném záběru popelářské auto, nebo když v Berlusconiho
vile zemře vinou automatické klimatizace ovce).
Filmu Oni a Silvio lze vytýkat
určitou vyprázdněnost a mělkou práci s nedostatečně provázanými motivy,
skládajícími se do vypravěčsky nepříliš uspokojivého tvaru, který se spíš než
na zprostředkování koherentního obsahu soustředí na vyumělkovanost a pozlátko
obalu, v němž ten obsah předává. Je zábavný, vtipný, Toni Servillo je
v hlavní roli báječný a Sorrentinova schopnost okouzlit pompézními
obrazy s nádhernou kamerou, pečlivě vystavěnou mizanscénou a dokonalými
kompozicemi je schopná přebít mnohé, ale na jednoho z nejvýraznějších
evropských režisérů současnosti a držitele Oscara je to i tak poněkud málo.
Žádné komentáře:
Okomentovat