Filmová série Fantastická zvířata
mapuje dění v kouzelnickém světě několik desítek let před událostmi, které
známe z knih a filmů o Harry Potterovi. Její první díl s názvem Fantastická zvířata a kde je najít šel
do kin v roce 2016, snímek Fantastická
zvířata: Grindelwaldovy zločiny je jeho pokračováním. Celkem by těch filmů
mělo být pět.
Název Fantastická zvířata a kde je
najít přitom nese už předloha celé série, lexikon magických tvorů od spisovatelky
J. K. Rowlingové, autorky všech knih o Harry Potterovi. Jednotlivé filmy si z něj
pochopitelně berou jen nápaditě vymyšlenou faunu a postavu Mloka Scamandera, fiktivního
tvůrce lexikonu, neb nic jiného útlá knížečka ani neobsahuje. Příběh Fantastických zvířat proto bylo potřeba
vzít odjinud. Ne že by pro něj musela Rowlingová chodit daleko – mytologii a
historii svého čarodějného světa měla řádně promyšlenou už dávno, leč nic z toho,
zdá se, nestačí na pokrytí rozsáhlé filmové pentalogie, údajně se snažící
obsáhnout devatenáctileté období let 1926 až 1945.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
U filmových adaptací Harry
Potterů měli jejich tvůrci vždycky dost co dělat, aby se jim podařilo nacpat
toho do nich z naditých románových předloh co nejvíc a nemuseli děj
osekávat víc, než bylo nezbytně nutné. Fantastická
zvířata trpí opačným problémem – celou dobu prakticky jen vaří z vody,
jejich příběh, roztažený na pět dílů, působí strašlivě řídce a natahovaně,
a vzhledem k tomu dá práci zajistit, aby se v nich vůbec něco dělo. Celá
série bude pravděpodobně vrcholit legendárním kouzelnickým soubojem mezi Albusem
Brumbálem a Grindelwaldem (fanoušci jistě vědí, o čem je řeč), k němuž se
ale už druhý film v řadě akorát pomaličku schyluje a zřejmě se k němu
bude i nadále pomaličku schylovat ještě v dalších dvou pokračováních.
Oba dosavadní filmy tudíž působí jako pouhé epizody řádně rozvolněného seriálu,
v nichž je postupně budován fikční svět a představováno nemalé množství
postav, na jejichž vzájemná střetnutí a zásadní činy si však diváci budou muset
mnohdy počkat až do dalších dílů. Pilotní film Fantastická zvířata a kde je najít v tomto plnil úlohu
jakéhosi prologu, jenž sice načrtnul několik hlavních hrdinů, ale polovinu
vyprávění strávil nad jejich naháněním kouzelnické zvířeny po ulicích New
Yorku. Ve druhém dílu prolog pokračuje, neb se tu po více než dvě třetiny
stopáže nahání pro změnu po Paříži postava čaroděje Credence (Ezra Miller),
který ve francouzské metropoli pátrá po své biologické matce a vlastní identitě.
O Credencově původu a schopnostech se šuškají všelijaké zvěsti, takže po
něm jde jak Grindelwald (Johnny Depp), tak Albus Brumbál (Jude Law), který
pošle pátrat po jeho stopě Mloka Scamandera (Eddie Redmayne), americké Ministerstvo
kouzel, vysílající do akce bystrozorku Tinu (Katherine Waterson) i britské Ministerstvo
kouzel, kde pracuje Mlokův bratr (Callum Turner) se svou snoubenkou (Zoë Kravitz).
Ti všichni se ho snaží najít, aniž by bylo úplně jasné, kdo z nich ho chce
zabít, kdo ochránit, a kdo polapit, vyslechnout a zjistit, kým je. A do toho se
motá ještě zamilovaný páreček tvořený čarodějkou Queenie (Alison Suchdol) a
mudlou (čili nečarodějem) Jacobem (Dan Fogler).
Celá ta pátrací akce, kulminující složitým rozkrýváním rodokmenu, přitom
není ani zdaleka dostatečně obsáhlá na to, aby vystačila na dvě a čtvrt hodiny,
takže tvůrci v čele s režisérem Davidem Yatesem (který režíroval už
předchozí díl a poslední čtyři Harry
Pottery) a Rowlingovou (jakožto autorkou scénáře) film přecpali
vedlejšími podzápletkami a okrajovými postavami za účelem vyvolat dojem
dějově naditého filmu, v němž se toho ale ve skutečnosti odehraje povážlivě
málo. Na pozadí je za tím cítit jakýsi náběh na epochální příběhový oblouk o osudovém
střetu dvou největších čarodějů své doby, ani jeden díl Fantastických zvířat ale zatím žádný velký příběh nevypráví, jen se
veze na relativně banálních nesnázích méně zásadních postav, pohybujících se v nekoherentním
světě bez ustálených pravidel, v němž je nedostatek pořádného děje maskován
tunou digitálních triků a vizuálních atrakcí.
Mlok Scamander tudíž řeší hlavně to, že cítí cosi hlubokého k Tině,
ale ta ho mylně považuje za zasnoubeného s přítelkyní jeho bratra. Jacob a
Queenie už nejsou rozverně komediálním duem, leč tragicky zkroušeným párem toužícím
po svatbě, která však kvůli zákazu sňatků kouzelníků s mudly není možná. Albus
Brumbál se krčí ve škole v Bradavicích a kromě pedagogické činnosti nic
dalšího nedělá. Přítomnost Grindelwalda je oproti předchozímu filmu mírným zpestřením,
protože hrdinové mají konečně proti komu bojovat, leč bohužel jde o značně
plochého záporáka bez špetky psychologie, který je zlý jen proto, že vypadá
jako psychopat a že sem tam někoho nelítostně odpraví. Každou chvíli dojde i na
nějaké to zvířátko, aby film dostál svému názvu (svůj kufr Mlok nosí stále u
sebe) nebo na nějakou marginální postavu známou ze světa Harryho Pottera, ale
obojí je prakticky jen na okrasu.
Naprosto typická je například přítomnost postavy jménem Nagini, kterou
fanoušci znají jako Voldemortova hada, a která do filmu vstupuje jako mladá exotická
žena, která se umí v hada přeměňovat (a je řečeno, že jednou už ta přeměna
nepůjde vrátit). Ta postava je představena někdy v první třetině, kdy je
Credencem osvobozena z cirkusového obludária, a pak ho po zbytek filmu
doprovází na každém kroku, ANIŽ BY ZA CELOU DOBU COKOLI ŘEKLA NEBO UDĚLALA. Dá
se tušit, že její existence bude ospravedlněna někdy v budoucnu v dalších
pokračováních, ale pro dění v tomto filmu je momentálně zcela zbytečná. A takových postav je
tu víc.
Rozdíl oproti předchozímu filmu je akorát v tom, že děj se namísto
Ameriky v roce 1926 odehrává převážně v Paříži a Londýně roku 1929,
zmizel motiv obezřetného strachu čarodějů z vyzrazení existence
kouzelnického světa před mudly a namísto reflexe společensko-politických témat
USA ve 20. letech Rowlingová vytváří paralely se strachem evropské společnosti
z další války (nicméně sekvence s předzvěstí druhé světové je
nejdivnějším místem celého filmu). A také je tu tedy poprvé vidět mladý
Brumbál, což je zdaleka nejzajímavější postava (bohužel je na plátně dost málo),
zatímco většina ostatních jsou řadoví komedianti (Jacob), podivíni (Mlok) nebo
pramálo využité figurky do počtu.
Ve velké míře tudíž pro Fantastická
zvířata: Grindelwaldovy zločiny platí ty samé připomínky jako pro Fantastická zvířata a kde je najít.
Pozitiva tvoří hlavně audiovizuální a technická stránka filmu (zejména
evidentně nehorázně nákladná výprava), zajišťující, že jeho sledování je esteticky
příjemným zážitkem se spoustou barevných, originálních, nápaditých a zábavně
realizovaných podnětů. Negativa stojí hlavně na slabém a rozvleklém ději, resp.
na jeho absenci, a nedostatečně prokreslených postavách. Výsledkem je stejně
jako v minulém případě přehlídka digitálních triků v lunaparku motivů
do mrtě dojících známou a populární značku s vidinou co největšího
finančního zisku a s homeopaticky dávkovaným příběhem, v závěru samozřejmě
lákajícím na další pokračování.
Žádné komentáře:
Okomentovat