České drama Chvilky je celovečerní
režijní prvotinou režisérky a scenáristky Beaty Parkanové, která debutovala
jako scenáristka v roce 2015 spoluprací na teroristicky příšerné komedii Andílek na nervy. Chvilky jsou úplně jiné kafe – psychologický depresivní příběh se
točí kolem mladé ženy Anežky (Jenovéfa Boková), která zažívá sérii „chvilek“ s několika
dalšími lidmi, povětšinou příslušníky vlastní rodiny, jimž se všem snaží být
nablízku a maximálně jim ve všem vyhovět, a přitom jediný, na koho nikdy
čas nemá, je ona sama.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Výborný výkon Jenovéfy Bokové skvěle přibližuje osobnost hlavní hrdinky, na
pohled silné a neochvějné, ale ve skutečnosti citlivé a křehké duše, která
je svými nejbližšími, mezi nimiž ustavičně pendluje, akorát využívána a znevažována,
aniž by tušila, jak se z jejich vlivu vymanit a jak změnit zavedený chod
věcí. Bytostně se trápí ve společnosti pesimistické babičky (Jaroslava Pokorná),
rezignované matky (Alena Mihulová), náročného otce (Martin Finger) i ženatého
milence (Viktor Tauš) a jejich pasivní agresivita, uštěpačné poznámky a sobeckost
ji činí nešťastnou až do té míry, že to pak u psycholožky ani nedokáže vyjádřit
slovy. Řada diváků, kteří si připadají podobným způsobem utiskovaní a citově
manipulovaní vlastní rodinou, se v tom pravděpodobně snadno pozná.
Potíž je v tom, že film cestu ven z této emocionální pasti neukazuje
a místo ní nabízí jen tiché a mlčenlivé trpění. Do Anežky všichni rýpou a
neustále jí podrývají sebevědomí, ale ona to vždy jen pasivně přijme, nikomu nic
neřekne a raději se přetvařuje, aby se pak mohla vyplakat někde v soukromí
o samotě. Přitom je v každé scéně vidět, jak se v ní každou minutou
stupňuje vztek, hořkost, smutek a zklamání, avšak nad rozumnou konfrontací
rodinných příslušníků s realitou a řešením problémů skrz dialog vždy
zvítězí odevzdanost, slabost a neschopnost mluvit o svých pocitech s dalšími
lidmi. Všude samá beznaděj, ale rozřešení nikde.
Zveličováním prohlubujícího se zoufalství pak film vytváří v divácích bezútěšné
pocity bezvýchodnosti, místo toho, aby působil terapeuticky, ukázal jak s takovými
pocity pracovat, a jak problémy překonávat. Anežka nikdy nemá ambici postavit
se lidem ze svého okolí a oznámit jim, že jí jejich chování vadí, nebo se jinak
ohradit proti jejich slovům, a raději to v sobě potlačuje. Jako jedinou
alternativu pak film ve svém závěru volí strategii ventilovat veškerý
naakumulovaný zármutek činností, která je nejen naprosto stupidní a pro Anežku dokonce
potenciálně nebezpečná, ale hlavně i dokonale neefektivní v rámci řešení
dané situace.
Ze začátku přitom snímek přirozeně navnadí svou pozoruhodnou a ze života
odkoukanou opravdovostí a citem pro dialogy, ty pak ale válcuje chladná
deprese, jejíž „chvilky“ v rodinném kruhu nabízejí světlo na konci tunelu
jen velmi nezřetelné a mihotavé, a to pouze v tom smyslu, že se diváci snad
poučí a nevezmou si z hlavní hrdinky špatný příklad. Z hrdinky, která
se kvůli své pasivitě a slabosti nezmůže říct zhola nic na svou obranu
(ani u psycholožky, kde by na to byl teoreticky vhodný prostor, jehož se jí
jinde nedostává) a s problémy se rozhodne vypořádat způsobem, který z ní dělá
akorát naivní nánu bez mozku.
Režie Beaty Parkanové je přitom řemeslně slušná a i hereckým výkonům
představitelů vedlejších rolí nelze nic moc vytknout, civilnímu a z psychologického
hlediska relativně věrohodně podchycenému portrétu mladé ženy, všemi konstantně
pošlapávané a ponižované, nicméně výrazně sráží nohy bezpáteřnost hlavní hrdinky,
kvůli níž se Chvilky akorát topí v depresi,
ovšem aniž by se snažily z ní vyhrabat.
Žádné komentáře:
Okomentovat