Čertí brko – Recenze – 50%

Centrální peklo se nachází ve středu Země, odkud vedou cestičky do oblastních pekel těsně pod povrchem lidských měst a vesnic, kde kouzelná čertí brka zapisují hříchy tamních obyvatel. V oblastním pekle pod městečkem Pytlov se ale brk porouchá a přestane zapisovat, a tak Lucifer (Ondřej Vetchý) vyšle z centrálního pekla čerta Bonifáce (Jan Cina), aby čertům pod Pytlovem doručil brko nové. Jenže nešikovný a nezkušený Bonifác, místo toho, aby se stal pořádným čertem, se hned v první den své cesty nechá okrást o brko i o další čertovskou magii záludným krejčím (Jan Budař) a zamiluje se do dcery hospodského Markétky (Judit Bárdos).

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Za vznikem české pohádky Čertí brko stojí mimo jiné režisér Marek Najbrt (Mistři, Protektor) a scenáristé Robert Geisler a Tomáš Hodan, kteří s Markem Najbrtem spolupracovali už na seriálu Kancelář Blaník a v návaznosti na to i na filmu Prezident Blaník. Do žánru pohádky všichni tři vstoupili poprvé, přitom se ale nedokázali zbavit svých starých zvyků, následkem čehož Čertí brko nadmíru odpovídá představě o tom, jak by asi mohla vypadat pohádka od tvůrců Tondy Blaníka – přinejmenším polovinu zápletky totiž tvoří výrazně akcentovaná politicky-satirická rovina.

Tvůrci přitom na scénáři Čertího brka začali původně pracovat ještě před zrodem Kanceláře Blaník, na rozdíl od ní se v něm ale v žádném případě nechtěli vozit po současných kauzách a snažili se spíš o obecnou a univerzálně aplikovatelnou výpověď (tudíž do jaké míry ji vztáhnete na aktuální českou politickou situaci, je už na vás). Takže například v Pytlově vládne rychtář (Tomáš Jeřábek), který zfalšoval své vítězství ve volbách a přízeň svých poddaných si kupuje pivem a uzeninami zdarma, díky čemuž (a díky lžím a řadě příslibů) z nich dělá zaslepené a snadno manipulovatelné stádo, což vede až k tomu, že jeden sedlák (Marek Daniel) dokonce neváhá napráskat svoji skeptickou ženu (Jana Plodková) za to, že odmítá tancovat podle toho, jak mocnost píská.

Výtka přitom nesměřuje k tomu, že dětská pohádka obsahuje takhle mimořádně zvýrazněný politický motiv, nýbrž že nic výraznějšího už de facto nenabízí a zastiňuje jím dokonce i zbytek pohádkové zápletky točící se kolem čerta Bonifáce, což se daří mimochodem i díky tomu, že ta zápletka je vyloženě slabá a šablonovitá.

Příběh se totiž dává do pohybu tím, že hlavní hrdina na začátku něco zpacká (nechá se okrást o kouzelné předměty) a pak se to v průběhu zbytku filmu snaží napravit, což je evergreen nemalého počtu českých pohádek včetně těch z nedávné doby (od posledních pohádek Zdeňka Trošky po Anděla Páně 2) a hlavně je to zápletka na dvě věci. Pak samozřejmě nesmí chybět někdo zlý (v tomto případě lstivý rychtář a jeho dementní poskok a také ještě lstivější krejčí, který si pomocí ukradených čertovských kouzel vyčaruje přepychové oblečení a v přestrojení za barona převrátí městečko vzhůru nohama) a zároveň nějaký zranitelný objekt touhy, jehož bude potřeba zachraňovat (tentokrát šenkýřka, která Bonifáce při jejich prvním letmém setkání považuje za zloděje a poleje ho vodou, ale zároveň se do sebe ve stejné scéně oba osudově zamilují – spíš proto, že to vyžadoval scénář, než že by to z té jejich interakce nějak přirozeně vyplynulo).

Ve druhé polovině filmu se pak příběh přerodí v ne vždy zcela smysluplnou a ne moc chytrou sérii honiček, rvaček a léček, při níž jen sem tam vybublá na povrch něco nápaditého (třeba filozofická debata čertů o tom, kam by putovaly jejich duše, pokud by je někdo zabil). Hlavní problém ale stejně spočívá v tom, že ústřední dvojice hrdinů (Bonifác a Markétka) není moc zajímavá a kupodivu ani sympatická, kdy on vstupuje do děje jako ňouma, co akorát způsobuje problémy, a ona je představena jako vypočítavá manipulátorka, co zištně tahá za nos své nápadníky. Jan Cina a Judit Bárdos jsou pak limitováni stereotypními a relativně tuctovými charaktery svých hrdinů a ztvárňují je se stejnou tuctovostí pouze adekvátně, bez nějaké přidané hodnoty navíc.

V rámci hereckých výkonů tak stojí za zmínku spíš představitelé vedlejších postav, počínaje nedávno zesnulým Mariánem Geišbergem v jeho poslední filmové roli okrajově přítomného hospodského a konče skvělým Ondřejem Vetchým, díky němuž má Lucifer sice nebývalé charisma, ale kupodivu není ani trošku děsivý nebo démonický a působí spíš jako sympatický starostlivý strýček – což mohl být nicméně i tvůrčí záměr, neb film neobsahuje ani nic jiného, co by bylo alespoň trochu strašidelné. Kupodivu ale obsahuje i poměrně málo toho, co by mohlo být vtipné, což už je horší.

Dějové a jiné nedostatky následně alespoň částečně záplatuje celkem slušná filmová výprava, zahrnující i pozoruhodně vymyšlený koncept pekla, v němž čerti plní funkce úředníků, strašidelné rohy, kopyta a ocasy mají jen jako služební uniformu pro zvláštní příležitosti a dokáží být celkem zábavní i bez tradičního pitvoření (vyjma opilecké zpívané pasáže v hospodě, která je dost hrozná). Písničky jsou mimochodem ve filmu jen dvě, o muzikál se nejedná.

Mladší publikum se u Čertova brka přesto jistě pobaví, dospělým divákům zas určitou dětinskost a zjednodušenost zpestří hojné politické narážky. Celkově ale pohádka, byť naštěstí neobsahuje nic vyloženě hloupého a primitivního (možná vyjma přehnaně zdegenerovaného rychtářova pobočníka, jenž mohl být napsán přeci jen sofistikovaněji), příliš silný zážitek nezanechá, spíš jen prošumí a pouze místy zaujme neotřelou nápaditostí, vizuálně výpravnější sekvencí nebo zřetelným politickým rozměrem, odkazujícím na předchozí dílo jejích tvůrců.