Český film Zlatý podraz režiséra
Radima Špačka (Pouta, Místa) je natočen podle nebeletristické
knihy Nebáli se své odvahy, jenž
encyklopedicky líčí více než stoletou historii československého basketbalu, a
kterou její autoři Jakub Bažant a Jiří Závozda ve spolupráci s filmařkou
Kristinou Nedvědovou zároveň adaptovali do podoby filmového scénáře. Na rozdíl
od knihy se film zaobírá podstatně menším časovým úsekem, soustředěným zejména
na poválečné období mezi roky 1946 a 1951, v němž sleduje osudy
československého basketbalového týmu, jemuž se tehdy podařilo prosadit na
mezinárodních turnajích.
Tvůrci se přitom snažili pravdivé vyprávění o sportovních úspěších našeho
národa obepnout dramatickým obloukem, inspirovaným skutečnými událostmi a
tehdejším pohnutým historickým kontextem, a spletli jej dohromady z vícera
dějových a vztahových linií. Tou hlavní je pochopitelně cesta basketbalového
týmu k uznání i přes mnohá příkoří, doprovázená romantickou zápletkou,
jejímiž protagonisty jsou hrající trenér Franta (Filip Březina) a tanečnice/servírka
Michelle (Patrycja Volny), s níž se Franta seznámí v Ženevě, kde jeho tým
reprezentuje ČSR na mistrovství Evropy v roce 1946. Vedlejšími liniemi
jsou pak kamarádství Franty s druhým nejvýraznějším hráčem Honzou (Zdeněk
Piškula) a nepochopení pro sportovní zápal, jemuž se Frantovi dostává od
jeho politicky vysoce postaveného otce (Jan Hartl).
Snímek by tak chtěl být zároveň příběhem velké osudové lásky, jíž různé důvody
bránily v naplnění, příběhem o přátelské pospolitosti mezi hráči, svorně vzpomínajícími
na bývalého trenéra, mučeného za války, příběhem o národu zmítaném nejistou
dobou temna, jenž nalézal útěchu a naději alespoň ve vítězstvích domácích
sportovců, a příběhem o odvaze a spravedlnosti v kontrastu
s bezpáteřním slabošstvím těch, kteří se namísto vzdoru rozhodli silnějšímu
nepříteli lízat paty, to vše na pozadí politicky a společensky vyhrocených časů
poválečného Československa. A tohle všechno Zlatý
podraz skutečně je, akorát se při té přemíře motivů a postav všemu
věnuje trochu polovičatě, následkem čehož nic z toho nenechá doopravdy
dramaticky a emocionálně zapůsobit.
Ústřední romanci tak poněkud ředí skutečnost, že oba milenci se vídají jen
sporadicky, přičemž jejich vlastní ambice i politický vývoj je neustále táhnou
od sebe. Basketbalová utkání jsou zas místy příliš krátká a nedokáží naplno
využít svůj dramatický potenciál – málokdy se závěr zápasu napínavě šponuje
v posledních vteřinách záběry na výsledkovou tabuli, soupeř není skoro
nikdy představen jako silný protivník (dva krátké záběry na vypaseného Sověta
bohužel nestačí) a ani se většinou neví, jestli se třeba zrovna nehraje už
rovnou finále. Povzbudivý efekt filmu bere za své v závěru, jenž se
depresivně propadá do beznadějné atmosféry zklamání a nespravedlnosti. Leckteré
události jsou zbytečně uspěchané, a když se děj skokově posouvá v čase,
tak není vždy jasné o kolik.
Většinu podobných nedostatků však bohatě vynahrazují technické aspekty a
zejména pak audiovizuální složka filmu a velkolepá výprava, čítající davové
scény na autenticky vypadajících basketbalových halách s tribunami se
stovkami komparzistů a stoprocentně přesnou dobovou stylizaci včetně všech interiérů,
kostýmů, rekvizit a účesů. K atraktivně líbivému dojmu přispívá i příjemně
retro obraz kameramana Vladimíra Smutného a výrazná hudba Jakuba Kudláče.
Schopných herců je ve filmu celá řada (nezmíněni byli ještě Alena Mihulová coby
Frantova maminka nebo Ondřej Malý v roli manažera basketbalového týmu), avšak
byť všichni hrají konzistentně velmi slušně, tak se o nikom nedá říct, že by
předváděl nějaký vyloženě nadstandardní nebo výjimečný výkon. Největším
přínosem režiséra Radima Špačka je pak především styl jeho vyprávění, ne vždy
zcela přehledný, ale povětšinou srozumitelný i bez otravné doslovnosti a
prezentující netriviální příběh v konstantním tempu.
Na české poměry bohatá výpravnost a vysoká filmařská profesionalita tak opět
vyvažují nedostatky v ději, které ale tentokrát nejsou natolik zásadní,
aby to Zlatý podraz nějak výrazněji
poškodilo. Jednotlivé příběhové linie a motivy jsou ve většině případů
realizovány nadprůměrně, leč k tomu, aby byly doopravdy dramaticky a
emocionálně působivé, ne-li přímo strhující, jim přesto chybí mnoho.
P.S. Při závěrečných titulcích hraje odvážný elektronický techno-remix
české státní hymny, což je docela nevšední zážitek.
Žádné komentáře:
Okomentovat