Toman – Recenze – 60%

Čtvrtý film v režijní filmografii Ondřeje Trojana (po snímcích Pějme píseň dokola, Želary a Občanský průkaz) se odehrává v letech 1945-1948 a věnuje se poněkud zapomenuté postavě československé poválečné historie, Zdeňkovi Tomanovi. Ten se narodil jako Zoltán Goldenberg, syn maďarských Židů. Od svého židovského původu se ale distancoval a za druhé světové války žil v Londýně, kde pracoval v kontaktu s exilovou vládou. Po válce se vrátil do Československa, přejmenoval se na Zdeňka Tomana, začal se více angažovat v politice a udělal poměrně rychlou kariéru v komunistické straně, odkud to záhy dotáhl až na pozici šéfa zahraniční rozvědky.

 

Zdroj fotek: tha.cz

Každopádně to nejdůležitější, co tvoří i hlavní zápletku filmu, je Tomanova činnost, kterou vykonával díky svým kontaktům bokem. Dostal totiž od generálního tajemníka komunistů úkol sehnat pro stranu dostatek financí na volební kampaň, čehož se snažil docílit nejprve tím, že pašoval do Anglie šperky a diamanty a prodával je na černém trhu, avšak z výdělku si vždy tajně odkrojil tučnou provizi i sám pro sebe. Pak zjistil, že se dá hodně vydělat na deportování židovských uprchlíků z Evropy přes Československo do Palestiny, a tak si nechal platit za pomoc při legalizaci a organizaci hraničních přechodů (a komunistické straně opět odváděl jen část výnosu). Tímhle způsobem, díky sobecké vidině vlastního obohacení, se mu nicméně podařilo přispět k záchraně tisíců Židů, prchajících před pogromy.

Pozitivní na filmu Toman je, že se zabývá osudy člověka, který sice existoval, ale protože skončil tak, jak skončil, a v učebnicích se o něm nepíše, tak ho málokdo zná – a film tudíž může známé historické události prezentovat z trochu jiného úhlu, než tomu doposud bylo v jiných snímcích, a to z úhlu sobeckého komunistického pokladníka, šmelináře a kariéristy. Druhým pozitivním aspektem je silně zvládnutá technická stránka filmu, tj. celkové řemeslné zpracování od hudby, kamery a svícení po scénografii, kostýmy a dobovou stylizaci obecně. Na filmu je znát, že filmaři měli k dispozici dost peněz, což se promítlo mimo jiné i do skutečně hvězdného hereckého obsazení, v němž figuruje plejáda slavných hereckých jmen i v těch nejmenších rolích, do nichž by klidně stačilo obsadit někoho méně známého.

Skutečně je trochu divné vidět třeba v mini-roličce londýnského překupníka Pavla Lišku, když se dotyčný objeví ve filmu jen ve dvou kratičkých scénách, načež je zapomenut. To samé platí o vyloženě epizodních postavách Tomanovy sestry a jejího manžela, které ztvárnili Táňa Pauhofová a Jaroslav Plesl, přestože jejich výskyt na plátně se počítá na desítky vteřin. Na druhou stranu, přítomnost známých tváří napomáhá v orientaci mezi postavami, protože se vám rychleji vryje do paměti, kdo je kdo. V příběhu totiž figurují přibližně dva tucty důležitých postav, z nichž většinu se film snaží představit v úvodní půlhodině tím, že jejich příchod před kameru doprovodí titulkem s jejich jménem a povoláním. I tak je v tom ale místy docela guláš.

Při tom množství herců jich jen málo má příležitost herecky zazářit, a to i přes štědrou stopáž čítající téměř dvě a půl hodiny. Zdaleka nejvíce prostoru má pochopitelně Jiří Macháček v hlavní roli, na němž spočívá těžiště filmu, a pro nějž znamená role Zdeňka Tomana výrazný odklon od převážně komediálních nebo jinak stylizovaných postav, které hrával v minulosti. Při skutečně seriózním charakterním výkonu však Macháček naráží na své limity v hereckém projevu, minimalistické škále emocí i nepříliš čitelné mimice, takže musí hodně spoléhat na vlastním charisma a dva až tři výrazy, které je nicméně schopen působivě vytěžit na maximum. Obklopen je sice herecky zajímavějšími protagonisty, avšak jejich výkony jsou zas mnohdy utopeny v přemíře jiných postav a jiných dějů coby nedostatečně využité. Na omezené ploše se dokázala pořádně prosadit prakticky jen Kateřina Winterová v roli Tomanovy manželky, zoufale toužící po dítěti, které jí její po kariéře a majetku prahnoucí muž dlouho nechce dopřát.

To, že je ve filmu Toman natolik přelidněno, že spousta nesmírně schopných herců tu má prakticky jen kratičká camea, je do značné míry zaviněno i značně roztříštěným stylem vyprávění, který nesleduje jen jednu konkrétní příběhovou linii (tu Tomanovu), ale i mnoho různých jiných vedlejších linií, které se propadají do změti scén zachycujících reálné historické události, jež sice přispívaly k utváření prostředí kolem hlavního hrdiny a k formování poválečného Československa, ovšem bez ohledu na to, jak moc s činností Zdeňka Tomana souvisely (a všemu tomu vévodí početné schůze důležitých státníků, kteří mezi sebou řeší vysokou vnitrostátní i mezinárodní politiku). Tato (údajně záměrná) nepřítomnost zřetelné jednotící vypravěčské linky pak způsobuje zmatek ohledně toho, kterým aspektům značně košatého děje by si divák měl především všímat, které postavy by měl sledovat spíše než jiné, a čemu všemu by měl věnovat zvýšenou pozornost.

I v té části příběhu, která se vyloženě týká jen Tomana samotného a Toman se v ní osobně vyskytuje, totiž dochází k řadě scén, které jsou nikam nevedoucími slepými uličkami, zbytečně odvádějícími pozornost jinými směry, a kdyby se z filmu vypustily, ničemu by to nevadilo. Třeba když Tomanovi lidé překvapí svou návštěvou nějakého mladého Američana a dovlečou ho na schůzku s Tomanem, který si od mladíka vynutí pozvánku na americký večírek. Toman je později na tomto večírku představen nějakému důležitému americkému politikovi. Tento politik si pak stěžuje na Tomanovu činnost u Edvarda Beneše, načež mu Toman zavolá a výhružně mu přikáže, aby na něj nedonášel. Politik se zalekne a přestane donášet. A tím celý ten segment skončí, protože ve zbytku filmu se už nestane nic dalšího, co by na něj navazovalo, a ani ten mladý Američan, ani ten americký politik se už víckrát ve filmu neobjeví.

Úctyhodná (leč poněkud kontraproduktivní) snaha nacpat do filmu co nejvíc doložených událostí a historicky přesný politický kontext (přičemž je samozřejmě potřeba předem se orientovat ve jménech typu Jan Masaryk, Klement Gottwald či Rudolf Slánský) může za to, že film ve výsledku působí spíš jako rekonstrukce historických událostí než jako dramatický a emotivní příběh člověka, na nějž se v dějinách pozapomnělo. Příznačná je i jistá ambivalence v tom, co by měli diváci k hlavnímu hrdinovi cítit. Zdeňka Tomana jde totiž zatratit coby hrabivého a sobeckého oportunistického komunistu (případně z komunistického hlediska jako zrádce socialismu), ale lze ho i oslavovat coby muže mnoha zásluh, jehož záměr nahrabat si co nejvíc peněz s sebou přinesl vedlejší produkt v podobě pomoci zásadnímu množství lidí. V řadě scén se film sice k Tomanovi staví spíš negativně a vykresluje ho dost nesympaticky, ale v jiných pasážích to zas vyvažuje, a tudíž se mu daří zachovat si v celkovém hodnocení jeho osoby převážně nejednoznačné stanovisko. Což je v podstatě výhoda, protože se díky tomu mohl naštěstí oprostit od příliš okatého moralizování.

Toman je hvězdně obsazený český velkofilm, po technické stránce skvělý a disponující atraktivním a neokoukaným námětem, zároveň ovšem trpící zásadními nedostatky ve stylu vyprávění. Zbytečně rozvětvený příběh s přehnanou přehršlí aktérů a se spoustou postradatelných dějových odboček má totiž za následek nejen určitou nepřehlednost, ale i nemožnost dostatečně se vžít do osudů jeho hlavního protagonisty, a navíc to z filmu činí spíš obecnější encyklopedický výklad o nástupu komunistů k moci než osobní a prožitý příběh jedince, jenž měl na ten nástup zásadní vliv.