První člověk (First Man) – Recenze – 70%

Příběh Neila Armstronga, prvního muže, jenž vkročil na povrch Měsíce, natočil oscarový režisér Damien Chazelle (Whiplash, La La Land) podle životopisné knižní předlohy Jamese R. Hansena a scénáře Joshe Singera (Spotlight, Akta Pentagon: Skrytá válka) jako svůj první nehudební snímek. Ten diváky seznamuje se zhuštěnou cestou Armstronga napříč vesmírným programem od počátků jeho kariéry až po historický okamžik roku 1969, s Armstrongovým rodinným zázemím, vnitřními strachy a traumaty i s přátelskou atmosférou, která tehdy panovala mezi piloty NASA.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Nejlepší jsou na filmu První člověk napínavé a dramatické scény odehrávající se přímo v různých letounech a vesmírných modulech, při nichž lze fyzicky cítit nepříjemnou klaustrofobii, nervozitu a nejistotu, a které jsou doprovázeny úžasnou změtí kovových zvuků, skřípotu a hučení. Majestátnost a nekonečnost vesmíru je znatelná jen skrze malý průzor, astronauti nesmějí chybovat, protože by je to mohlo stát život, a musejí se umět vypořádat s množstvím nepředvídatelných komplikací, jež během jejich cest mohou nastat. V tomhle ohledu má První člověk značně působivou atmosféru, která dá vzpomenout na Gravitaci (konstantní pocit nebezpečí z vesmírné prázdnoty) nebo Rivaly (astronauti dělají nebezpečnou práci, při níž můžou snadno umřít, na což je kladen mimořádný důraz). Po špičkové technické stránce zas film audio-vizuálně připomíná Interstellar.

Samozřejmě všichni diváci vědí předem, že snímek musí vyvrcholit přistáním na Měsíci, to ale filmu příliš neubírá – soustředí se totiž spíš na postavu hlavního hrdiny a jeho bezprostřední pracovní i soukromé okolí a k letu na Měsíc se dopracuje pozvolna gradující cestou, jejíž průběh je vystavěn srozumitelně a pozoruhodně, a v níž očekávané finále tvoří přirozeně emocionální tečku. Tvůrci se přitom snažili vyvarovat většině klišé, do nichž by jinak mohli snadno zabřednout, ale obešli spolu s nimi i řadu prvků, které by se jim do krámu spíš hodily – zcela chybí například záběry na lidi nalepené u televizních obrazovek, takže trojici astronautů blížících se k Měsíci fandí namísto jejich rodin prakticky jen velicí středisko NASA, a to ještě jen velmi vlažně. Stejně tak film vynechává všechny úspěšné návraty na Zem, výcvik astronautů je omezen na minimum a lety do vesmíru jsou zkráceny tak extrémně, že to skoro vypadá, jakoby sestava Armstrong-Aldrin-Collins doletěla na Měsíc v řádu několika minut, přičemž ve skutečnosti to zabralo několik dnů.

Postava Armstronga je pak vykreslena coby milující otec, jehož city však částečně zemřely spolu s jeho nemocnou dcerou, a zároveň jako naprostý profesionál, který dokáže zachovat rozvahu a chladnou hlavu i pod nátlakem a ve stresových situacích, což se sice hodí ve vesmíru, ale je to trochu kontraproduktivní v pasážích s rodinou a přáteli, kdy Armstrongův naučený výraz absolutního klidu a navenek potlačovaných emocí působí příliš chladným a psychopaticky zlověstným dojmem. Nelehké role se zhostil Ryan Gosling, který po většinu filmu dělá prakticky jen psí oči a melancholické obličeje značící vnitřní strach a utrpení, které se v sobě hlavní hrdina rozhodl potlačovat, leč dělá to skvěle. Protipólem ke zdánlivě vyrovnanému a stoickému Armstrongovi je jeho věčně vynervovaná žena v podání Claire Foy, která je nejlepší na těch místech, kde jí bylo dopřáno zvyšovat hlas.

První člověk je nakonec sice hrozně dobře natočeným, ale veskrze jednoduchým patriotistickým příběhem s banálními sděleními, že astronauti měli náročnou práci, že jejich manželky doma zmíraly strachy, a že financovat z veřejných prostředků riskantní a nákladné projekty kvůli důkazu, že jste nejlepší země světa, je v pořádku, dokud ty projekty mají patřičné výsledky. Snímek triumfuje ve scénách odehrávajících se mimo zemský povrch, doprovázených zdařile implementovanými dobovými záběry dodávajícími tehdejší politický kontext, o to méně zajímavě však ve srovnání s nimi působí pasáže z okamžiků, jenž Armstrong trávil s rodinou a přáteli, a které málokdy vynikají jak z hlediska hereckého, tak z hlediska dialogů.