Nejnemožnější britský tajný agent Johnny English (opět Rowan Atkinson),
toho času na agentské penzi a povoláním učitel, se po sedmi letech vrací do
akce. Když se totiž Anglie stane obětí kyberterorismu a identity všech
zaměstnanců tajných služeb jsou kompromitovány, je třeba vytáhnout ze zálohy
někoho ze staré školy, aby škůdce vypátral podle hesla: „Digitálního padoucha
lze dopadnout jen analogovými metodami.“
Třetí díl Johnnyho Englishe tentokrát
hodně staví na kontrastu nejmodernějších technologií s notně zastaralými a
zaprášenými vymoženostmi ze začátku století, s nimiž je Johnny English zvyklý
pracovat, a na jeho konfrontaci se současnými vychytávkami, jako jsou chytré
telefony nebo virtuální realita. Respektive chtěl by na tom stavět, leč bohužel
není příliš nápaditý a málokdy využívá potenciál nějaké scény naplno, takže
těch konfrontací Johnnyho Englishe s něčím supermoderním, čemu dostatečně
nerozumí, je ve filmu poměrně málo. Většinu humoru tak nakonec stejně zabírají staré
známé Atkinsonovy fyzické gagy a parodické odkazy na špionské filmy, čerpající však
v mnohém už z předešlých dvou dílů.
Celkově je tudíž humor ve filmu Johnny
English znovu zasahuje již poněkud unavený a vyčpělý a z velké části
předvídatelný. Rowan Atkinson sice pořád víceméně zvládá dělat „beanovskou
komiku“, ale skečů ve stylu pana Beana film příliš mnoho nenabízí – nechat hrdinu
vypít drink tak, aby se mu v nose zachytilo paraplíčko, nebo nechat ho v přestrojení
za číšníka flambovat krevety, aby se lekl ohně a rozsypal krevety po podlaze, ještě
nelze považovat za skeč, natož za dobrý skeč. Většinu filmu se tudíž Rowan
Atkinson jen šklebí, a když se po něm chce něco fyzicky náročnějšího (třeba
tancovat na diskotéce), působí to nepříjemně divně.
Dost velká část scének, které měly být vtipné, pak selhává v úplně základních
věcech, jako je moment překvapení, správné načasování nebo návaznost záběrů. Například když si Johnny English vypůjčí od ruské tajné agentky (Olga Kurylenko) mobil a
natočí s ním video, jenž má dokázat padouchovu vinu, ale pak si ten mobil
nechtěně prohodí se stejným telefonem nějaké náhodné paní, tak se potom nelze
divit ani zasmát tomu, že je při promítání onoho videa přehráno něco jiného,
než očekával. A samozřejmě už nikoho nezajímá, že nějaká paní má od té doby u
sebe mobil ruské tajné agentky. Ani tu agentku to nezajímá.
Scénář k filmu sice napsal William Davies, který se scenáristicky
podílel i na obou předchozích dílech (a Atkinson tentokrát také přicmrndával),
ale režijně jde o dílo televizního režiséra Davida Kerra, který natočil tento snímek
ve svých padesáti letech jako svůj celovečerní kino-debut. To možná vysvětluje,
proč třetí Johnny English působí spíš
jako komedie, které se natáčely před dvaceti až třiceti lety, a proč kvůli své
celkové tvůrčí lenosti, nenápaditosti a zastaralosti nesnese srovnání ani se
svými předchozími díly (svižnějšími a vynalézavějšími), natož pak aby snesl
srovnání se svými vzory v seriózním špionském žánru.
První Johnny English (2003) totiž
nebyl pouhou parodií na Jamese Bonda – on byl prakticky dokonalou nápodobou bondovského
příběhu, akorát s nešikovným nekňubou v hlavní roli. Jenže od té doby
se bondovky vyvinuly v komplexnější a psychologicky sofistikovanější
podívanou (a konkurenční série Mission:
Impossible se zas posunula k čím dál tím monumentálněji snímané akci),
zatímco nejnovější pokračování Johnnyho
Englishe zdegenerovalo v něco, co připomíná spíš Dostaňte Agenta Smarta nebo Agenta
WC 40.
Všechno tudíž odkazuje k tomu, že tvůrci filmu jsou staromilci, co neměli
dost peněz na pořádné akční scény, ale bohužel ani dost nápadů a snahy přijít s něčím
novým. Symptomatický je i jejich postoj k novým technologiím, které jsou
prezentovány jako nástroj zla, a jimž většina postav ve filmu nerozumí – včetně
hlavního hrdiny, jehož nepřizpůsobivost vůči moderním výdobytkům tvůrci velebí coby
ctnost (dokonce ho ve finále snímku obléknou do středověkého brnění, aby
zveličili, že je hrdinou staré doby). Hrdinou, jenž je obecně považován za
neschopného blbce, který všechno zkazí a úspěchu dosáhne vždy jen omylem díky
náhodným souhrám okolností, ale zároveň je v závěrečných scénách chválen
britskou premiérkou (překvapivě křečovitá Emma Thompson) jakožto reprezentant
těch správných britských hodnot a kvalit.
Johnny English znovu zasahuje je líná a zaostalá komedie bez fantazie, jejíž
humor je slabý, otřepaný a předvídatelný. Rowan Atkinson je sice jindy schopen
zachránit mnohé, ale tentokrát to bohužel nestačí. Zatím nejslabší díl série, i
když pořád je to rozhodně lepší než libovolný Austin Powers.
Žádné komentáře:
Okomentovat