Na zuboženém předměstí Říma bydlí vyzáblý a citlivý Ital Marcello, který
zde provozuje psí hotel/salon. Je to hodný člověk, co má rád svoji živnost a
svou dceru (kterou mu půjčuje ex-manželka) a dobře se stará o svou pověst mezi
sousedy, až na to, že sem tam trochu prodává kokain. Ten si k němu jezdí
kupovat (resp. „kupovat“, protože za něj odmítá platit) labilní hromotluk a
hrubián Simoncino, jenž má co do činění s italskou mafií, a kterého
všichni na předměstí odsuzují coby zločince a problematického vyvrhele. Když
pak Simoncino začne navážet Marcella do loupežných akcí, stane se pro Marcella
neschopnost Simoncinovi vzdorovat osudnou.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Po vydařeném koketování s pohádkovým žánrem v Pohádce pohádek a s komediální
satirou v Reality Show se italský
režisér Matteo Garrone vrací k realismu a špinavosti svých starších filmů Balzamovač a Gomora, tentokrát ve velmi komorním dramatu/thrilleru o tragickém
příběhu ustrašeného muže, který se nedokáže postavit sám za sebe, čímž ohrozí
vše, na čem mu kdy záleželo. Příběhu, který sice nakonec dospěje k nejistému
pokusu hlavního hrdiny o jakýsi polovičatý a bojácný vzdor a odplatu, ale
v němž nejde ani tolik o děj samotný, jako spíš o Garroneho precizní režii
a vypravěčský um.
Garrone tentokrát hodně čerpá ze zaprášené poezie takřka post-apokalyptické
římské periferie Magliana, v níž se snoubí chudoba, ošklivost a záblesky násilného
zla v kontrastu s něžnou péčí, kterou Marcello dopřává svým psím
zákazníkům. Naprosto skvělé jsou herecké výkony Marcella Fonteho v hlavní
roli a Edoarda Pesceho ve vedlejší roli Simoncina. Snímek má pomalé tempo
a nestane se toho v něm mnoho, o to více prostoru je ale věnováno
důslednému vykreslení Marcellova charakteru, budování atmosféry a možnostem
intepretace v symbolické rovině, kulminující meditativně kontemplativním
závěrem.
Zásadní výtka spočívá akorát v tom, že nic z toho nedokáže úplně
přebít tu skutečnost, že Dogman je zároveň
filmem o neskutečném slabochovi, co činí výhradně jedno idiotské rozhodnutí za
druhým (kromě záchrany jedné čivavy), od začátku do konce filmu. Následně je
těžké fandit někomu, kdo si dobrovolně ničí život, protože je to pro něj méně
bolestivé, než muset říct někomu ne. Film by bez toho nemohl existovat, ale
zároveň tím divákovi znemožňuje mít jej rád a dívat se na něj i kvůli něčemu
jinému než pro jeho zdařilý herecký a režijní aspekt. Jediné, k čemu
lze ve filmu pociťovat alespoň trošku hřejivé emoce, jsou psi, byť
v příběhu hrají prakticky nulovou roli a jde spíš o rekvizity, sporadicky
používané k metaforickým účelům (jakože lidé v průběhu filmu odhalují
svou divokou stránku a sami se mění v psy, Marcello je od začátku vůči
Simoncinovi poslušným psím společníkem a tak podobně).
Pokud ale budete vnímat hlavního hrdinu jako věčného dobráka, co se akorát
ocitl vzhledem ke svému měkkosrdcatému založení v tragicky neřešitelné situaci,
a nebude vám tolik vadit stupidita jeho činů, může pro vás Dogman být velmi silným zážitkem s pomalu plynoucí hutnou
atmosférou a psychologicky podnětným vyprávěním o strachu, slepé loajalitě
a odevzdanosti, v němž uvidíte i odvrácenou stranu Itálie,
protikladnou k té, do níž jezdíte na dovolenou.
Žádné komentáře:
Okomentovat