Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 3 (Overlord, Freaks,…)

Festival skončil v neděli 14. října, na slavnostním zakončení byli vyhlášeni vítězové (cenu za nejlepší film obdržel Climax režiséra Gaspara Noého) a celému ceremoniálu předcházel koncert filmové hudby Johna Carpentera, jehož se zúčastnil spolu s hudebníky i sám Carpenter. Za deset dní jsem tu viděl 40 filmů, předposlední den jsem se dokonce stihl dostat k moři. Poslední noc jsme se s kolegy rozhodli vyzkoušet noční filmový maraton, ale po náročném fyzickém i psychickém vypětí posledních dnů jsme vydrželi jen na jeden film, který i tak končil ve tři ráno. V následujícím textu, stejně jako ve dvou předcházejících (1, 2), si můžete přečíst dalších deset prvních dojmů z filmů, které se zde promítaly. Nezmiňuji tu akorát nový Halloween, na nějž jsem rovnou napsal plnohodnotnou recenzi, a pak několik starších filmů z minulých desetiletí nebo relativní novinky, které ale jsou nebo byly k vidění již dříve (třeba ve Varech nebo na letošním Be2Can).

© Paramount Pictures

Overlord (Julius Avery, USA) – Over-the-top válečná řezanice pětice amerických výsadkářů s nacisty, kteří ve Francii vaří experimentální medicínu, s níž přeměňují mrtvá těla na zmutované super-vojáky. Totální vítězství naleštěných production values v jinak veskrze podprůměrně napsaném příběhu plném jednorozměrných postav a stupidních amerických klišé, který je něco jako Frankensteinova armáda s mimořádně štědrým rozpočtem a okázale exhibičními akčními scénami, spoléhajícími hodně na hororově stylizované prvky a explicitní brutalitu. Když máte děravý a stupidní scénář, tak ho navíc prvoplánová průbojnost a velký rozpočet málokdy zachrání - vizuální pozlátko sice může fungovat jako náplast, ta se ale v tomto případě sama rychle odlepí, když se nenecháte opít hodně působivým výsadkovým úvodem a uvědomíte si, že zbytek filmu se odehrává ve dvou lokacích, že zombíky byste spočítali na prstech jedné ruky, a že ani sebelepší triky a masky nezamáznou jalové dialogy, absenci nadsázky, nedostatek nápaditosti, předvídatelný tuctový děj a skutečnost, že hrdinům se konstantně plete pod nohy šestiletý chlapeček s baseballovým míčkem v ruce, asi aby to bylo ještě více americké. (50%)

Freaks (Zach Lipovsky, Adam Stein, Kanada) – Po celou první polovinu si film, odehrávající se ve světě, jehož zákonitosti drží před diváky pod pokličkou s překvapivou vytrvalostí přinejmenším do poloviny stopáže, minimalisticky vystačí s postavami otce (Emile Hirsch) a dcery, schovávajícími se před okolím v zabedněném domě, kolem nichž vytváří atmosféru nejistoty a možná opodstatněného, ale také možná jen paranoidního strachu z neznámého nepřítele. Ve druhé polovině pak jde s pravdou ven naplno, přičemž řada do té doby jen mlhavých, nejasných a iluzorních motivů je konečně doplněna o smysl a kontext, postavám jsou přiřazeny konkrétně vytyčené cíle a nakonec dojde i na akčnější trikové scény, které však slouží příběhu a nikdy nejsou používány jen na efekt. Prvky, které známe z amerických velkofilmů se stomilionovými rozpočty, jsou tu nápaditě a originálně využívány ve prospěch pozoruhodně vyprávěného a chytře vystavěného příběhu, který by vydal i na několik pokračování nebo na televizní seriál, a jemuž vévodí skvělý herecký výkon talentované devítileté Lexy Kolker. (80%)

© Freak Productions Inc.

Cam (Daniel Goldhaber, USA) – Dějově atraktivní, vizuálně poutavý a nehorázně sexy thriller o camgirl, co si vydělává streamováním své erotické online show na internetu, kde se snaží obstát v početné konkurenci a získat pro sebe co nejvíc diváků. Pak jí ale tajemná dvojnice ukradne ze dne na den profil a tím pádem i živnost a začne ji postupně obírat i o soukromí... Pozoruhodný a sympaticky otevřený náhled do života mladých dívek, co se neváhají obnažovat a de facto prostituovat na webu s anonymními uživateli, je natočený překvapivě dynamicky a s citem pro černý humor i bizarnost některých sexuálních úchylek velice schopnými tvůrci, kteří se jím chytře vyjadřují k současnému stavu života na internetu a streamovacích službách. Působivá je i skvěle vystavěná zápletka, během níž se hlavní hrdinka stane obětí jakéhosi ďábelského komplotu - který ale zůstane bohužel nevysvětlen, takže kdo ten komplot způsobil a jak se mu to povedlo, jsou otázky, jež jsou záhadou ponechanou k volné interpretaci. Což je docela škoda. (70%)

High Life (Claire Denis, USA/Francie/Německo/V.B./Polsko) - Těžko uchopitelné, vláčné a mimořádně nezáživné vesmírné drama o skupině trestanců, kteří si místo doživotí vybrali službu vědě, a ocitají se proto po zbytek svých životů na vesmírné lodi cestující k černé díře, zatímco se je přítomná doktorka (Juliette Binoche) snaží (sem tam i proti jejich vůli) reprodukovat. Jestli to není sofistikovaná umělecká kritika psích množíren na pozadí bizarní historky o tom, že lidé a divá zvěř k sobě nemají příliš daleko, tak nevím. Rozhodně to ale není dobře vyprávěný příběh, neb začíná nelineárně de facto od konce, čímž pádem obere všechno zbývající dění (odehrávající se ve flashbacku) o jakékoli potenciální napětí a dramatičnost, protože všechno vyzradí předem. Už tak dost utahaný (a vzhledem k výše řečenému i extrémně předvídatelný) děj je pak ještě zbytečně narušován poněkud nahodilými vzpomínkami hrdinů na jejich životy na Zemi a dalšími izolovanými vsuvkami (velice nepadnoucí scéna s rozhovorem s jakýmsi vědcem, erotická pasáž z místnosti se sexuálním trenažerem...), aniž by existence těchto sekvencí měla nějaké opodstatnění, herci v čele s toporným Robertem Pattinsonem hrají vrcholně nesympatické a otravné postavy, z nichž o většině se vůbec nic nedozvíte, veškeré myšlenky a významy jsou brutálně doslovné, přitom devadesát procent filmu je zoufale o ničem, konec vyznívá do prázdna a ani vizuálně to není žádný zázrak, tudíž tak nějak chybí důvod, proč se na to vůbec dívat. Příběh s takovýmto námětem by rozhodně šlo vystavět hrozně zajímavě, Claire Denis jej však svou nuceně uměleckou vizí zašlapala do země. (30%)

© Thunderbird Releasing

Maquia: When the Promised Flower Blooms (Mari Okada, Japonsko - Neskutečně silné a emocionálně působivé anime fantasy-drama o společenství nestárnoucích tkadlen, které jsou jednoho dne vyhnány do světa obyčejných lidí - když pak jedna z nich, patnáctiletá Maquia, adoptuje lidského novorozence, tak dítě roste a stárne, zatímco ona se nemění. Jelikož je pro tkadleny nezbytné se skrývat, musí se dvojice hrdinů přesouvat z místa na místo, přičemž jejich vztah se průběžně mění - pro Maquiu je chlapec nejprve synem, pak bratrem a nakonec otcem, dokud se jejich cesty nerozdělí. To vše na pozadí rozpadu dříve mocného království a blížící se války. Překrásnému příběhu, efektivně tematizujícímu sílu mateřské lásky, chybí akorát důslednější zasvěcení do mytologie fantazijního světa a naopak přebývá nepříliš propracovaná vedlejší linie s královským párem, všechno ostatní je ale originálně vymyšlené, skvěle napsané a přirozeně dojemné. (80%)

Mirai no mirai (Mamoru Hosoda, Japonsko) - Jemně, citlivě a empaticky vyprávěný anime příběh z pohledu čtyřletého chlapce, jehož rodiče si pořídí další dítě, jemuž jsou nuceni věnovat dost pozornosti, což klučina nelibě nese a propadá se proto do různých časových a fantazijních rovin, kde mu pomáhají vyrovnat se s nově vzniklou situací různí členové jeho rodiny z dávné minulosti i z blízké budoucnosti. Nádherně realizovaný film s důrazem na poetiku důvěrně známých příhod z rodinného života, originálně okořeněných dětskou fantazií a podaných nostalgicky, dojemně a zábavně. Hlavní hrdina sice místy působí až zbytečně moc ukřičeně a protivně, až na hranici nesympatičnosti, ale to je v této novince od režiséra filmů Vlčí děti a Kluk ve světě příšer také jediná zásadní výtka. (80%)

© Toho Company

The Man Who Killed Hitler and then The Bigfoot (Robert D. Krzykowski, USA) - Nejlepší je na tomhle filmu jeho bizarní název a Sam Elliott v hlavní roli badass důchodce, jenž ve druhé světové zastřelil Hitlera, a kterého si v současnosti, kdy vzpomíná na svou dávnou lásku, najme FBI k vystopování a zabití Bigfoota v kanadských lesích. Ani Elliottův herecký výkon, ani překvapivě slušně nasnímané a místy i hezky režírované scény (na poměry omezeného rozpočtu) však bohužel nemají šanci obstát ve zcela rozpadlém a nevyrovnaném příběhu, který se soustavně vyhýbá jakékoli gradaci, zjevně zcela absurdní zápletku bere zbytečně moc vážně a neumětelsky zahazuje všechno to, co mohlo být na ději zajímavé. V podstatě se jedná o slabě vystavěné a retrospektivně vyprávěné torzo minimalistické válečné romance na pozadí dramatu o stárnutí a hodnotě hrdinských činů, v níž úsměvné a kratičké epizodky s Hitlerem a Bigfootem (plus jedna izolovaná nesmyslná pasáž s nějakým Rusem a holením vousu, která se zbytkem filmu nijak nesouvisí) tvoří jen nahodilé a zcela nevyužité odbočky. (30%)

The Wind (Emma Tammi, USA) – Minimalistické počátky osidlování divokého západu z pohledu ženy, kterou v době manželovy nepřítomnosti straší démon z prérie. Psychologicky vystavěnému hororu sluší nelineární vyprávění, přeskakující překvapivě přehledně mezi několika časovými rovinami, v nichž se postupně systematicky odkrývají tragédie dvou spřátelených manželských párů. Nadprůměrní herci i nadprůměrná režie, úspěšně se snažící budovat napětí a tajemno, aniž by přitom upadala do rutiny nebo ukazovala příliš mnoho. Spíš jde o sice psychologické drama než o horor, ale chytře a schopně realizované. Vtipné je, že film točící se kolem ženských hrdinek, který režírovaly a napsaly také ženy, je v podstatě o tom, jak to ty hrdinky nemají v hlavě v pořádku. (70%)

Photo © Soapbox Films

Aniara (Pella Kågerman, Hugo Lilja, Švédsko) – Poctivě natočené a působivě napsané sci-fi o několika tisících pasažérech směřujících na Mars ve vesmírné lodi, která musí po nehodě a vychýlení z kurzu zahodit veškeré palivo. Následná mnohaletá odysea, sledující zánik lidské civilizace prostřednictvím proměňující se atmosféry v izolovaném společenství ponechaném napospas, v němž postupně zmírá naděje i smysl existence, skvěle buduje pár zásadních postav (zejména hlavní hrdinku) i svět, v němž se děj odehrává. Pod efektním povrchem lze dokonce vyčíst i myšlenkově hlubokou, provokativní a nekompromisní vizi, jejíž realizaci však poněkud podráží nohy ta skutečnost, že příběh příliš dlouho setrvává na jednom místě, téměř negraduje, a na konci, když se to všechno snaží narychlo dohnat, nenechá dost prostoru finálním devastujícím obrazům na to, aby stihly dostatečně zarezonovat. (70%)

Monster (Jong-ho Heo, Jižní Korea) - Hodně zvláštní a průměrně natočený mix akčního historického filmu, krvavého hororu se zabijáckým monstrem a dementní komedií, v níž členové jakési konspirační skupiny terorizují obyvatele města domnělými útoky krvelačné příšery, aniž by tušili, že v lese za městem žije příšera skutečná. Pro celkovou atmosféru jsou signifikantní hlavní hrdinové, dva bratři a dospělá dcera jednoho z nich, přičemž oba muži mají být jednak komediální postavy nemotorných nešiků a zároveň bývalí členové královské gardy, profesionální bojovníci a mistři bojových umění, což nejde úplně dohromady. Až na nepříliš funkční humor jde o povětšinou docela efektní a zábavnou vykrádačku všeho možného s hezkou kamerou, bohatou výpravou a slušnými triky, v níž se bohužel dost tluče snaha o seriózní dramatické pojetí s komediální nadsázkou. (60%)